Cake [m.yg ~ j.jk] ✓

L i l y

Viděl jsem ho vteřinku...

Dnešním dnem se definitivně loučím s mým rodným městem, Daegu. Za nečekanou změnu může má rodina. Už dlouho mluvili o stěhování do hlavního města, řídili se pravidlem: Hlavní město, lepší práce, více peněz. Neměli jsme dostatek financí na stěhování, ale přišla příležitost a ti se jí chytili jak rybka na háček. Proto se teď loučím se vším, co mám rád. Neměl jsem nijak úžasný život, jsem normální kluk, žijící normálním životem s normální rodinou. Někdy bych si přál abych byl jiný, ale hold, jsem normální.

Momentálně sedím v autě se sluchátky v uších a sleduji měnící se výhledy z okénka. Upřímně jsem dost zvědav jaké to v Seoulu bude, zda-li zapadnu mezi žáky. Sice je dost nepochopitelné, proč přestupovat na novou školu do skoro končícího třeťáku, ale vysvětlujte si to tvrdohlavé rodině. Mám je rád, ale raději trávím čas mimo domov. Snad víte co tím myslím, noční život, bary a tak dále. Díky tomu jsem v Daegu měl vybudované jakési vysoké postavení, na bývalé škole. Panovala tam docela silná hierarchie. Když jsi slabý, spřátel se se silným a staň se silnějším. To jsem si celou dobu říkal. Dokola a dokola. To se mi během dne zlomilo a já teď jedu pryč. Stejně mi byli všichni ukradení. Bavili se se mnou, jelikož jsem je pak měl pod svými křídly a nikdo se jim pak neopovážil ublížit. Jako kdyby jim někdo ubližoval, je přeci dvacáté první století. Smát se někomu za to, že je slabší? Kde to pak žijeme? Tedy pokud žijeme.

"Yoongi..."

Promluvila mým směrem má mamka, sedící na sedadle spolujezdce přede mnou. Zvedl jsem k ní pohled a sundal si jedno sluchátko.

"... ještě jednou se ti omlouváme, že jsi byl nucen opustit kamarády tak rychle."

Poškrábala se na zátylku a usmála se.

"V pohodě."

Odvětil jsem a dál se věnoval hudbě a panoramatům. Moc jsem s nimi nenamluvil. S nikým jsem moc nemluvil, jen pokud nebylo nutno. Stále mě to překvapuje, měl jsem tolik "přátel" a dalo by se říci, že s ani jedním jsem neprohodil více, jak jedno slovíčko. Jediný, kdo by se dal považovat za přítele byl velice usměvavý a šílený človíček. Úplný opak mě. Tolik energie jsem nikdy ve člověku neviděl. Vždycky mě nutil do nějaké akce, já bych si někde lehl a ležel, ale on by mě tahal všude možně po klubech si tančit nonstop. Byl jako posedlý tancem. I když pohled na tančícího Hoseoka byl k popukání. Nad tou myšlenkou mi ucukly koutku nahoru. Bude mi chybět kluk jeden ušatý. Doopravdy byl hodně ušatý, takové dva satelity na stranách hlavy. Škoda, že jsem si jeho kamarádství až tolik nevážil. Číslo na jeho mobil nemám, nic, jedině tak najít si na sociálních sítích, ale to není můj šálek kávy.

"Zatracení teenageři s auty! Podívej se na něj, málem jsem naboural."

Zavztekal se otec za volantem, podíval jsem se na něj a hned poté ven, na koho to nadává.

"Ještě že tobě jsme nic takového nekupovali."

Ulevil si, já si povzdechl a dál se utápěl v myšlenkách. Jak daleko to do Seoulu ještě je? Co udělám prvního až tam dojedeme? Vybalím se? Zařídím si pokoj? Nejspíše, stěhováci tam budou před námi. Ani nevím jak to bude vypadat. Nic mi neřekli. Hádám, že to bude malý byteček, jelikož rozpočet, co máme na moc velký byt nevýjde. 

Povzdechl jsem si do prázdna.

Další dny strávené venku, snad si najdu někoho, kdo je bude trávit se mnou. 

"Zatracené kolony!"

Zafuněl otec. Je cholerický typ, naštve se i když mu spadne jeho vlastní vlas do jídla, pak si neumí připustit, že je jeho a nadává jak jsme nešikovní. I přes to ho máme rádi. Není zlý, jen občas vybouchne.  Už vlastně nevnímám rodičkovské hádky jen kvůli maličkostem. Ne málokrát mamka vtipkovala, že se odstěhuje a já zůstanu s ním. Nikdo ji nebral vážně. Má nás na to moc ráda. Jsem rád za svou rodinu. I když jim to nijak neprokazuju. Je to na mě až moc sladké, říct jim: mám vás rád. 

Opustil jsem se od myšlenek a nechával se unášet pomalým rytmem hudby. Obraz za oknem se mi rozmazával a černal, dokud jsem neupadl do hlubokého spánku.

.

Probudilo mě až silné zatroubení klaksonu. Škubl jsem sebou a vytřeštil oči. Srdce mi bilo jak o závod a ze sekundy na sekundu jsem měl v krvi naměrné množství adrenalinu.

"Co se děje?"

Zachraptěl jsem stále rozhlížejíc se po autě.

"Nic zlato, dojeli jsme."

Zasmála se medovým hlasem matka. Jak řekla, tak jsem se podíval z okna, před námi se tyčila nemalá, moderně vypadající, budova. Díval jsem se na ni poměrně dlouho.

"Tak pojď nám pomoct!"

Křikl otec, když spolu se stěhováky přesouvali krabice a vše okolo. 

V rukou jsem nesl dva boxy, jen co se nám otevřely dveře, padl jsem v němý úžas. Vše bylo krásně moderní, barvy sladěny do tmavých odstínů s trochou žluté. Nebylo to nijak obrovské, ale ani malé.

"Kde jste na to vzali?"

Promluvil jsem a nahodil si boxy.

"Léta spoření. Tam máš pokoj."

Kývl mi hlavou otec na dveře kousek od nás. Automaticky jsem k nim zamířil, loktem jsem zabral za kliku a rozhlížel se okolo. Tmavé zdi, jedno okno, stůl a skříň. Náš nábytek by měli donést za pár chvil, ale i přes to, jak prázdné to zatím bylo, to vypadalo obzvlášť pěkně. Výhled z okna byl, nečekaně, na přelidněnou ulici a menší květinářství. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Co bylo na pořadu dne, bylo se nastěhovat.

.

Stěhovací služba odjížděla, bylo šero, ale všechen nábytek byl na námi určených místech. Spokojeně jsem zády dopadl na mou postel a koukal se do stropu. Pár nevybalených krabic se ještě vyjímalo u dveří, ale většina byla vyklizená. Skříň byla sladěná vším tím tmavým oblečením, které vlastním, stejně tak jako celý zbytek bytu. Dalo by se i říci, že celý můj pokoj byla jen černá, tmavě modrá a šedá. Vyjímaje mých mintových vlasů. 

Zvedl jem své líné tělo z postele a podíval se z okna, nic se mi nechtělo dělat, tak snad něco zajímavého uvidím. Třeba nějakou rvačku? Hádku? Sexy slečnu?

Krámek s květinami pozhasínával a cedulka "Open" se otočila na "Close". Ze skleněných dveří vyšel kluk. V tenké bílé bundičce s hřejivým úsměvem na tváři a trsem lilií v ruce. Bez dalších ostychu se svižným krokem vydal pryč. Lidé se otáčeli a i přes sklo jsem dokázal slyšet jak si o něm šuškají,

"Je roztomilý."

"Slaďoučký, takový cukříček."

"Ne ne, prý se mu říkává koláček, nebo kousíček dortu."

"Opravdu?"

"Jo."

Debata dvou žen ustala a mně hlavou běhala jen myšlenka, myšlenka na usměvavého kluka s liliemi v ruce se sladkou přezdívkou, tak sladkou jako koláček,

nebo kus dortu.

... ale dokázal bych se na něj dívat celý den.

( :)))) be prepareeEE cuz Kook is such an IDOL ((((: )
(a ano, jsem nehorázné hovádko, jelikož píšu další knížku, aniž bych dopsala... rozepsanou(?) )
(Taky budu ráda za hvězdičky a komentáře, za chyby se omlouvám.)