To Valentine's day💘

5.

Ve středu ráno jsem si vyndala všechny věci ze svojí skříňky v šatně. Máma mi tu naštěstí nechala i tašku, do které se mi vejdou všechny věci, které potřebuji. Moc věcí tu nemám, jen mobil, oblečení a knihy. Opatrně jsem to všechno uložila do tašky. Otevřely se dveře, myslela jsem, že je to Alex. Byla jsem tak nějak trochu zklamaná, když jsem uviděla Miladu. ,,Tak pojď” řekla s úsměvem ,,zjistila jsem ti, že budeš na pokoji s patnáctiletou Elen Baustrodovou. Mohly by z vás být kamarádky. Ostatně obě máte leukémii.” usmála jsem se na ní. Ve skutečnosti jsem byla spíš nervózní. Milada mě vedla dlouhou chodbou k výtahům. Nastoupily jsme do výtahu a Milada stiskla tlačítko s velkou černou trojkou a to se červeně rozsvítilo. Jely jsme výtahem asi minutu, ale mě to připadalo jako hodina. Když jsme konečně vystoupily Milada zamířila k proskleným dveřím, nad kterými byl na bílém podkladu modrý nápis Oddělení 8. Prošli jsme kolem pokojů 1,2,3,4,5,6,7,8,9 a u 10 jsme konečně  zastavily. Milada zaklepala, přišla nám otevřít dívka s širokým úsměvem. Nakonec by nemuselo být, tak špatné sdílet s ní pokoj číslo 10. To jsem se, ale ošklivě pletla. Hned jak Milada odešla zařvala na mě: ,,Bude to pořádek, oblečení si dej do spodní poličky a ostatní věci do šuplíku u postele. Žádné jídlo na pokoji a návštěvy od osmi do šesti.” když svůj projev na uvítanou dokončila sotva popadala dech. Nedivila jsem se, opravdu celou dobu ječela. Od dalších Eleniných nepříjemných pravidel mě zachránila máma, která vešla do pokoje. Elena se opět usmívala jako andílek. Máma se na ni přívětivě usmála. Neměla jsem jí to za zlé. Elen vypadala opravdu mile. Dokonce i já jsem si myslela, že by z nás mohly být kamarádky. Být s ní na jednom pokoji bude peklo. Šla jsem k posteli a lehla si na ni. Máma šla za mnou, sedla si vedle mé postele a vzala mou ruku do té své. Bylo mi příjemně. Otočila jsem se na bok, ale Elen si jen neškodně četla ve své knize. Otočila se na mě, z jejího pohledu se nedalo nic vyčíst. Nevěděla jsem nad čím přemýšlí, tak jsem se přetočila zpět k mámě. ,,Jsi unavená?”zeptala se mě. ,,Ani ne"odpověděla jsem popravdě. ,,Píše ti Angelina"pověděla mi a vytáhla z mého nočního stolku a vytáhla můj iPhone, podala mi ho. Angelina je má nejlepší kamarádka, byla jsem s ní na soutěži v gymnastice a skočila jsem piruetu. Špatně jsem dopadla a potom si nic nepamatuji. ,,Mami, já už si vzpomínám,“ vykřikla jsem trochu hlasitěji než jsem měla v úmyslu. ,,Bylo to na gymnastické soutěži a tam jsem omdlela. Jak dlouho jsem ležela v nemocnici?” zeptala jsem se. ,,Skoro dva týdny. Ale teď si radši přečti ty zprávy od Angeliny, máš jich tam snad sto.”pobídla mě. A opravdu u messengeru bylo v rámečku číslo 107. Napsala jsem jí, jestli za mnou zítra nechce zajít. Po půl hodině povídání si s mámou, přišla do pokoje sestra s jídlem. Představila se mi jako Ivana a podala mi řízečky s bramborovou kaší. Mámě přinesla taky. Jedly jsme v tichosti. Když jsem dojedla, podívala jsem se na mobil a zjistila, že mám jednu novou zprávu. Byla od Angeliny a slibovala mi, že zítra po škole se za mnou staví. Věděla jsem, že má z nemocnic trauma, když jí bylo osm její matka zemřela na zástavu srdce. Předtím, ale byla ještě týden v nemocnici a ona ji tam chodila s otcem každý den navštěvovat. Když jsem jí odpověděla, že se na ni budu těšit, pocítila jsem nenadálou únavu a odložila jsem mobil na noční stolek. ,,Já už půjdu spát" oznámila jsem mámě. Ta se usmála a řekla: ,,Dobrou noc, Týnko”. Zavřela jsem oči a skoro okamžitě usnula.

Další díl! Omlouvám se za chyby a překlepy. Další díl se pokusím vydat co nejdřív. Děkuji za Vaši podporu a inspiraci.
❤️Axdelka❤️