Tábor✔ [SebaCiel; CZ]

15.

O sedm let později...

Sebastian stál před mohutnou budovou v centru hlavního města. Pěti hvězdičkový hotel. Tady měla začít další kapitola jeho života. Jako šéfkuchař v nejluxusnějším zařízení v Berlíně.

Sebevědomým krokem vešel dovnitř a rozhlédl se. Byl tady hluk a spousta lidí. Běhali z místa na místo a žilo to tady.

Zavedli mě ho do kuchyně a následně ho nějaký pracovník provedl po celém zařízení. Skončili v šatnách. Do jeho osobní skříňky, která byla dvakrát větší než ostatní si dal tašku a vytáhl z ní mobil. Na zem mu z tašky spadly papíry. Zaklel a sehl se pro ně. Jeden z nich ho ale zaujal mnohem více. Nebyl to dokument, ale fotka. Fotka s Cielem. Z jejich prvního rande. Pousmál se. Ale uvědomil si, že to je pryč. Už dávno pryč. Úsměv mu spadl a fotku schoval za obal mobilu, aby ji měl pořád na očích a u sebe.

Sedm let. Bylo to už sedm let. Ani po tak dlouhé době nedokázal přestat myslet na toho drzého kluka z tábora. Povzdechl si. Ten vždy pozitivní muž zmizel. Neuměl projevit radost, smutek ani jakýkoliv jiný cit. Ty zmizely s ním.

Snažil se s ním udržet kontakt, ale Ciel mu přestal často odepisovat, zvedat hovory a nakonec mu házel jen zobrazeno. Že je úplný konec pochopil, když si svůj účet na facebooku smazal úplně a založil nový. Po té to vzdal i on.

* * *

Ciel se vrátil domů z práce. Směna dlouhá jak čtrnáct dní mu konečně skončila a on se celý unavený svezl na gauč. Vlastně byly teprve tři hodiny odpoledne. Ale klid mu dlouho nevydržel. Začal mu zvonit mobil. Natáhl jsem se pro něj. Když však viděl osobu, která rušila jeho klid, zamračil jsem se. Chtěl hovor típnout, ale mou pozornost upoutala malá fotka na stole. Byl na ní se Sebastianem. Tehdy na jejích prvním rande. Omámeně se na ni díval.

Pohltily ho vzpomínky a znovu zachvátil smutek. Nepřerušil s ním kontakt náhodou. Chtěl, aby Sebastian začal normálně žít. Bez něj. Aby si někoho našel. Aby na něho zapomněl. Ale to se mu povedlo. Sebastian to po roce vzdal. Ale nebylo dne, aby na něj nemyslel. Nikdy ho nepřestal milovat.

Hlasitost mobilu přidávala na intenzitě. Zavrčel a típnul jí to. Byla to jedna z jeho bývalých přítelkyň. Opravdu neměl náladu s ní mluvit. Měl pár vztahů od rozchodu se Sebastianem. Chtěl zapomenout na to, co k němu pořád cítí, ale žádný z těch vztahů mu nevydržel.

Byl příliš zamyšlený. Potřeboval si vyčistit hlavu od všech myšlenek. Převlékl se z pracovního do obyčejného oblečení a šel na krátkou procházku.

Chodil různě po městě a skončil v parku. Posadil jsem se tam na lavičku a vydechl. Od úst se mu dral obláček páry z toho jaká tu byla kosa. Neměl zimu rád. Byla příliš depresivní. Právě v zimě se mu staly ty nejhorší věci. Smrt rodičů. Trauma z Mikuláše. Prostě mu jeden rok dal oříšky. A on oříšky nesnášel. A jako třešničkou na dortu byl odjezd do Německa.

Seděl v parku s mobilem skoro v obličeji. Když tu se do jeho zorného pole dostal mladý homosexuální pár naproti na lavičce. Objímali se, něco zamilovaného si šeptali a smáli se u toho.

Tolik bych chtěl, aby mě zase objal. Povzdechl si a šel radši pryč. Ještě by se tu psychicky zhroutil. Neměl k tomu daleko.

Nedával pozor na cestu a do někoho vrazil. Ale nestihl se rozbít o zem. Dotyčný ho pevně sevřel v náručí a zachránil mu tak zadek. Už se chtěl začít omlouvat, ale slova se mu ztratila. Polkl.

To není možné!

,,Cieli,'' zašeptal nevěřícně on.

Ciel zavřel oči a zasmál se. Hystericky. Sebastian si ho váhavě prohlédl.

,,Už jsem tak psychicky na dně, že už mám i halucinace. Skvělý,'' pronesl Ciel. Neměl daleko k hysterickému záchvatu smíchu.

,,Já nejsem iluze, Cieli. Jsem to vážné já,'' řekl něžně Sebastian a usmál se na něho.

V tu chvíli Ciel věděl, že opravdu není iluze. Vrhl se mu do náruče. Slzy se mi valily z očí a jemu to nevadilo. Doslova ho drtil v objetí a odmítal ho pustit. Jestli je tohle jen sen, tak ať to stojí za to.

,,V-vážně nejsi jen iluze v mojí hlavě,'' odtáhl se. Slzy mu stékaly po tvářích. Sebastian mu je setřel a usmál se.

,,Nejsem. Tolik jsi mi chyběl, Cieli,'' řekl a políbil ho. Dlouze a vášnivě. Konečně. Polibek mu ochotně a bez váhání vracel. Ciel byl jen o hlavu menších než on, ale i tak se musel trochu postavit na špičky. Vyrostl.

,,Ty mě taky. Nevěřil jsem, že se ještě někdy uvidíme,'' vydoloval ze sebe. ,,Zvlášť, když jsem tě začal tak hnusně ignorovat.“

,,Já taky ne. Vidíš jak je ten svět malý,'' řekl pobaveně. Zasmáli se. Vzal ho za ruku, kterou mu políbil.

* * *

Ciel vzal Sebastiana k sobě. Bylo pro něj zvláštní ho mít v jeho vlastním bytě. Byli tu sami. Byl šťastný. A určitě neměl v plánu ho někam pouštět, teď když byli zase spolu.

,,Dáš si kávu, čaj,'' zavolal na Sebastiana z kuchyně.

,,Dal bych si něco jiného.''

,,Áá!'' vypískl, když se Sebastian zjevil za jeho zády a přehodil si ho přes rameno. Nechal se. Smál se. ,,Sebastiane, nee,“ zavýskal hraně.

Hodil ho na postel a lehl si na něj. Sebastian si ukradl Cielovy rty. Vášnivě se líbali. Postupně z nich opadalo všechno oblečení, které bylo teď už různě rozházené po ložnici.

Ciel si vychutnával bolest i rozkoš. Každý Sebastianův dotek ho rozpaloval. Pokojem se nesly jejich steny a vzdechy. Ciel se mu vybízel boky. Zase byli spolu a oba věděli, že už to tak zůstane.

Už navždy.

▪▫▪

Gratuluji všem, kdo to dočetl až sem. Musím se ospravedlnit za všechy překlepy a vynechané písmena. Kontrolovala jsem sice, ale nejsem dokonalá a vždycky se nějaká ta chyba najde. :D

Moc děkuji za všechny hlasy, přečtení a komentáře. Dovolím si vás pozvat i na mé další příběhy. Ráda vás u nich uvidím. :D

Zatím u dalších příběhů!❤