Tábor✔ [SebaCiel; CZ]

Pátý den... Zmatení

Šest ráno. Sebastian se rozespale podíval na mobil. Proč vstávám tak brzo. Asi síla zvyku ze školy. Pokoušel se ještě usnout, ale nepovedlo se. Otočil se na záda a zíral do stropu. Bard ještě tvrdě spal.

Vybavilo se mu včerejší odpoledne. Bylo mu jasné, že až skončí tenhle tábor tak už se s Cielem neuvidí, pravděpodobně. Stále to byl ten malej spratek. Ale spratek, do kterého se nejspíš zamiloval.

Seděl frustrovaně u snídaně a díval se na chleba s marmeládou. Konečně bylo něco dobrého, ale neměl na jídlo vůbec chuť. Prstem kroužil po okraji hrnku s kávou.

,,Bufeš to jíft?'' zeptal se Sebastiana Bard s plnou pusou a ukázal na jeho nedotknutou snídani.

,,Ne. Klidně to sněz,'' odsekl. Měl v jídle drobky z jeho pusy a tím se mu to znechutilo úplně. Odsunul talíř k němu.

,,Dík," výskl blonďák. Jedním kousnutím zmizela více než polovina chlebu.

Po snídani všichni zaujatě, někteří nezaujatě, stáli na place a čekali na instrukce Maxe. Sebastian nervózně postával vedle Ciela a snažil se ho moc neřešit. Byl si vědom, že ho Ciel pozoruje.

,,Děje se něco, Sebastiane? Jsi dneska nějaký... Jiný,'' zeptal se Ciel.

Jen žádné otázky. Nedělej mi to ještě horší. ,,Ne, nic. Jsem jen trochu unavený,'' řekl Sebastian a vynutil ze sebe úsměv. Naštěstí se už na nic neptal. Nestihl to, protože Max začal mluvit. Tentokrát Sebastiana svými kecy zachránil.

,,Bude se hrát volejbal. Bude horko, vemte si něco, v čem vám bude fajn. Ne, že přijdete navlečení jak Ciel,'' zasmál se Max a kývl k modrovlasém chlapci. Všichni se podívali na Ciela a zasmáli se. Měl na sobě tepláky a mikinu. Ostatní tu byli v lehkých věcech. Působil jako pěst na oko.

,,Nečumte na mě.'' Ciel si založil uraženě ruce na hrudi. Ostatní se znovu zasmáli.

,,Vítězný tým půjde v neděli do města!'' zvolal hlavní vedoucí a děti začaly jásat.

Sebastian myslel, že ohluchne z toho řevu. Jenže pak zatřásl hlavou. Nemohl být kvůli své náladě protivný na ostatní děti. Nasadil úsměv. Spolu s týmem se vydal na pískové hřiště.

* * *

Měli za sebou již jeden zápas, co lehce vyhráli. Ale ještě je čekaly zápasy s dalšími výherními týmy. Sebastiana to nebavilo. Vždycky měl sport rád, ale dneska ho nebavilo nic. A musel by být slepý, aby si nevšiml, jak na něj Ciel pořád zírá.

Tým se zvedl a po zavolání přišel na hřiště. Nastoupili na své pozice. Avšak nějakou chvíli k dobru měli. Chlapec z protější strany kopnul do míče, a ten odjel pryč. Musel ho jít chytat.

,,Já chci tak moc do města,'' výskla Lucy s prosbou v hlase. Ostatní se na ni otočili.

Město bylo fajn, ale v tom vedru by se tam Sebastianovi ani moc nechtělo. Jenže mu docházely zásoby energyťáků a musel je doplnit. Jinak by tu asi nepřežil. Děti dokážou pěkně unavit.

,,Já taky a myslím, že asi každý tady,'' odpověděl Mark.

Ciel ho stále měřil pohledem. Toho si Sebastian všiml, když se podíval po týmu. Celkem ho ten kluk znervózňoval.