Tábor✔ [SebaCiel; CZ]

Třináctý den... Poslední noc

Předposlední den. Zítra jim všechno skončí a odjedou domů. Ciel najednou odjet nechtěl. Na začátku byl sice naštvaný a znechucený, že musí strávit další rok tady, ale teď by se vrátil na začátek tábora a všechno to prožil znovu. Tedy skoro všechno. Hlavou mu vrtala jedna otázka: Jak to bude dál s ním a Sebastianem? Co když na něj zapomene?

Ciel ležel v posteli a přes pas měl Sebastianovu ruku. Ciel se opatrně posadil, aby ho nevzbudil. Podíval se na něj. Když spal vypadal tak bezstarostně a nevinně. Což vůbec nebyl. Musel se pousmát.

Opatrně a potichu slezl z palandy a šel se zlidštit. Nějak si učesal vlasy a vyčistil zuby. Koukl se na sprchu a usmál se. Vzpomněl si na včerejšek. Na tu chvilku ve sprše. A taky na to, že mu nedali ani jednu sušenku. Jo, prožil tady i hezké chvíle.

Posadil se na židli v malé kuchyňce chaty a koukl z okna. Pár jedinců už vzhůru bylo. Hodně táborníků jim závidělo, protože jako jediní měli chatu s malou kuchyní. V kredenci měli sladkosti. Chlapec si vytáhl jednu čokoládovou tyčinku. A pak další. Bylo jedno kolik sladkého snědl. Nepřibíral. Kdejaká holka mu toto záviděla.

Bylo třičtvrtě na devět. Za patnáct měli být na snídani. Uznal, že by je měl asi vzbudit. Zvedl se a šel vyhodit obaly od tyčinek. On byl po snídani.

Chtěl se otočit a jít vzbudit ty lenochy, když ho zezadu někdo objal. Ani se nemusel otáčet. Usmál se a chytil dotyčného za ruce.

,,Dobré ráno, princezno. Tak brzo a vy už jste vzhůru?'' zašeptal mu těsně u ucha Sebastian. Ciela polilo teplo. Ani si neuvědomil, kdy se mu cizí doteky začaly tak líbit.

,,Dobré ráno, můj princi,'' rozhodl se přistoupit na jeho hru. ,,A jen tak pro zajímavost, za patnáct minut máme být na snídani,'' otočil se a dal mu malou pusu na tvář. Pořád ho držel za pas a usmíval se.

,,Můžeme klidně jít. Alois pořád spí,'' řekl a otřel se rty o ty Cielovy.

,,Ježíš!" ozvalo se z chodbičky. Oba ztuhli. ,,Nechte si to na večer a pojďte na snídani. Nechci přijít pozdě a riskovat, že mi Soma sežere rohlíky. Protože na chleba jsem už alergickej.''

Sebastian s Cielem se na sebe pousmáli a pustili se. Spolu s Aloisem se vydali na snídani.

Znuděně všichni seděli u snídaně a čekali, co z Maxe vypadne. Začal větu a nedokončil ji. Asi sám nevěděl, co chtěl vlastně říct. Něco si tam šeptal s Paulou. Po té se narovnal a nejspíš se rozhodl pokračovat.

,,Tak teda dnes večer bude maškarní. Všichni si vyrobí nebo si seženou převlek. Bude soutěž o nejlepší kostým. Taková odlehčující zábava pro poslední večer. Už nám to končí, děcka.'' Malé děti začaly jásat. Ta malá parta vzadu v rohu jídelny si jen znuděně povzdechla. ,,A vy tam vzadu projevte aspoň trochu nadšení, ne!'' zařval přes celou jídelnu hlavní vedoucí.

Kluci sebou trhli. Koukli na sebe. ,,Hurá!'' zvolali všichni znuděně. Spíš to znělo, jako když vám hrobník řekne, že máte zaplatit účet za pohřeb.

Vedoucí vypustili táborníky z jídelny s tím, že zítra kolem desáté si pro ně mají jezdit rodiče, takže by bylo vhod si něco zabalit už dnes. Z jídelny všichni vyběhli jak stádo divoké zvěře... doslova. Chyběl jen ten prach za nimi.