Přátelství nebo láska?

První zčervenání

21. 7.

Bylo krásné, teplé odpoledne a my si užívali krásné dny tábora. Tedy alespoň my kluci. Zrovna jsme obědvali, když za námi s Milošem přišla naše chatková vedoucí Jana a řekla nám, že se musíme jít sprchovat. Přemlouvali jsme Janču, jestli bychom nemohli do sprchy třeba zítra, ale pranic nepomohlo. Nikomu se nechtělo do sprchy, to bylo jasné, ale zvlášť když jsme měli s Milošem něco naplánovaného. No, tak když jsme s Milošem dojedli, odnesli jsme talíře a pomaličku jsme opouštěli jídelnu. Po cestě do chatky jsme si už znovu povídali o fotbale. To vůbec není nic zvláštního, protože to jsou časté naše debaty. Když jsme vešli do chatky, potkali jsme Petra. A tak jsme si vzali všechny potřebné věci a opustili jsme chatku.

Po chvíli jsme do šli ke sprše. Vstoupili jsme dovnitř. Byla to menší místnost, kde bylo podlouhlé koryto. Úplně vzadu byly 2 sprchy. Zrovna tam byla celkem velká fronta, takže jsme museli dlouho čekat. Byl tam už i Ondra, který si povídal s holkami. Holčičí sprcha byla totiž hned za zdí, takže jsme si mohli v pohodě povídat přes zeď. I my jsme si takto museli spříjemňovat dlouhé chvíle čekání. Bylo neuvěřitelné, že se na nás vůbec dostalo, protože Ondra nejvíc sdržoval povídáním si s holkami. Ve sprše jsme strávili asi 55 minut včetně čekání. A proto jsme se hned s radostí vraceli do chatky.

Odložili jsme si věci. Ondra šel samozřejmě za Týnkou a Miloš šel tké někam pryč. Takže jsme v chatce zůstali jenom já a Miloš. Nevěděli jsme, co bychom dělali a proto jsem vytáhl míč a hráli jsme náš rukobal. Byla to naše vymyšlená hra a tím jsme se dovedli vždy zabavit. Jenže rukobal neměl dlouhého trvání, neboť se volalo: "čtení na karimatkách." Nutno přiznat, že se nám moc nechtělo. A navíc se začalo na obloze pomalu mračit. No co, višli jsme váhavým a šouravým krokem ke karimatkám. Petr se ode mě odpojil. Když v tom ke mě někdo přišel a povídá: "Domčo, pojď si sednout sem." Byla to samozřejmě Terezka. Když jsem si sedal, už neví jak, ale prostě jsem se hodně začervenal. Bylo to strašně zvláštní. Nevěděl jsem, co to je nebo, co se děje. Ale nějak jsem to neřešil, sedl jsem si vedle Terezky a zaposlouchal se do čtení.

Když se dočetlo, přinesla se nám svačina. Myslím, že to byla nějaká špatná broskev. Ne, že bych broskve nejedl, ale prostě jsem si nevzal. Po svačině nám bylo oznámeno, že se bude hrát nějaká hra, ale po hracích skupinkách. Měli jsme si stoupnout do zástupu, což jsme poslušně udělali. Měli jsme po členech chodit do nějakého hracího pole a něco vždy přinést. Už si přesně nepamatuji, co se dělo. Než začala hra, povídali jsme si já, Jarda a Terezka. Byli to jediní členové, se kterými se dalo bavit. Kája byla vždy nějaká divná a pletla se do cizích věcí. Elisabet, ta se skoro s námi vůbec nebavila. Byla strašně spomalená a prostě kazila týmu atmosféru ze her. Při našem rozhovoru jsem se pořád díval na Terezku. Znovu jsem se začervenal. Bylo to jak nějaký magnet. Nevěděl jsem, co mám dělat. Trápilo mě to po celou dobu hry a po celý večerní program.

Po večerce jsem o tomto problému řekl klukům na chatce. Řekl jsem jim všechno. I to, že mě to trápí a nevím, co to je. Když jsem jim vše řekl, bylo asi minutu ticho. Ozval se Ondra: "Víš Domčo, znám to taky. Myslím, že by to mohla být láska, ale nic neříkám jistě. A jestli je to doopravdy láska, tak to není žádná hra Domčo. Z láskou musíš velmi opatrně. Musíš se s ní naučit tzv. zacházet."

Bylo to moc krásně řečeno. Měl pravdu. Jenže poslední slova už jsem slyšel jen spovzdálí, neboť jsem usnul.

Ahoj, přátelé! Vítám vás znovu asi, co já vím po čtyřech měsících. Moc se vám omlouvám, i když to asi moc omluvit nejde. No, asi jsem zaspal no.

Váš user50732909.