Vyšla jsem tedy na verandu, z domu vycházel hlahol a smích, zaslechla jsem pár slov, něco jako „no teda“, „se nezdáš“ a „zajímavé“. Zatímco jsem se snažila očistit si kalhoty, uslyšela jsem z domu i nějaké to dohadování, po chvíli se otevřely dveře a z nich doslova vypadl Louis, ostatní se smáli a zdálo se mi, že na mě Niall rošťácky mrknul. Dveře se zavřely a hlahol utichl. „Ještě jsem ti nedal tohle,“ ošil se Louis a podával mi krásnou kytku. „Díky moc, to sis vůbec nemusel dělat škodu,“ špitla jsem a nevěděla jsem kam s očima. Nebyla jsem prostě schopná se na něj vůbec podívat. Možná proto, že jsem věděla, že když se na něj podívám, všechno bude ztraceno, tohle prostě nebyl kluk pro mě. „Dovezu tě domů,“ nabídl se Louis.
Souhlasila jsem a nasedla do jeho auta. „Kde bydlíš?“ optal se Louis, „Warvick street,“ odpověděla jsem a koutkem oka pozorovala, jak mu jde řízení pěkně od ruky. Vypadalo to, že se v tom vyžívá. Záviděla jsem mu, ač mám řidičák už nějaký ten rok, většinou si v autě připadám jako slon v porcelánu, proto jsem byla ráda, když jsem před 2 roky za maturitu dostala skútr. Na něm jsem ve svém živlu, zaparkuji si, kde chci a je mnohem lépe ovladatelný. Dovezl mě až před dům a galantně mi otevřel dveře auta, „díky za odvoz,“ usmála jsem se na něj, „kluci jsou moc milí, vážně, ještě jim za mě jednou poděkuj.“
„Určitě, ale mohla bys jim to říci i osobně, v sobotu máme takový malý večírek, budeme na něm představovat náš nový videoklip, tak ehm, nechtěla bys přijít?“
„No, ještě nevím, mám teď moc práce,“ snažila jsem se nějak zamluvit to, že tam rozhodně jít nehodlám. „Ale já bych byl moc rád, kdybys přišla,“ řekl Louis, poprvé za celou dobu, co jsme se znali, jsem se mu podívala do očí. Možná to byla chyba, úplně jsem se v nich celá ztratila, nebyla jsem schopná ze sebe vydat jediné slovo. Přece mu nemůžu říct, že tam nepřijdu. V hlavě mi vířily tisíce myšlenek, přiznám se, většina z nich se týkala jen toho, jaký mám strach. Snažila jsem se udržet chladnou hlavu, ale to už jsem postřehla, jak se ke mně Louis naklání, vytřeštila jsem oči a začala panikařit. Bože, co teď, „Ehm, tak dobrou,“ poplácala jsem ho po rameni a zapadla za dveře našeho domu. Oknem verandy jsem si ještě všimla, jak tam Louis dobrou minutu zkoprněle stojí, bylo mi ho trošku líto, ale věděla jsem, že on opravdu není kluk pro mě. A jestli vůbec někde byl kluk pro mě.
Z pohledu Louise
Konečně se mi podívala do očí, ani jsem nedokázal odhadnout, kolik pocitů se v tom jednom pohledu mohlo skrývat, bylo to něco neuvěřitelného. Byl v nich strach, zároveň odhodlání a nepřístupnost. Chtěl jsem ji políbit, cítil jsem, že se mi to podaří, ale v tom se ozvalo jen „tak dobrou,“ a pak práskly dveře. Absolutně jsem nechápal, co se stalo, nebo co jsem udělal špatně. Stál jsem tam jako jak kůl v plotě, po chvíli uvažování jsem nasedl zpět do auta a vydal se na cestu zpět do domů. V hlavě jsem měl pořádný guláš, a vířila mi tam spousta otázek: „Proč mě nechce?“, „Čeho se bojí?“, „Líbím se jí vůbec?“ Nevěděl, jsem co dělat, ale jedno jsem věděl jistě, já se nevzdám. Imponovalo mi možná právě to, že mě nechtěla… a hlavně ty její oči, které tak nerada ukazovala.
