Celé dopoledne jsem zírala na nedopsaný referát a uvažovala, zda mám Louisovi věřit. Takových kluků, co vykládali pohádky na potkání, jsem znala hromadu, ale nikdy jsem nepotkala žádného, který by mě tolik zaujal a navíc, který by si byl tak jist sám sebou a svou pravdou, a hlavně tím, co se mi snažil napovídat.
Už jsem se pomalu začínala těšit na okamžik, až vejdu do kavárny a tam uvidím sedět pouze Louise s nějakou velmi zajímavou výmluvou, třeba, že kapela nemohla kvůli interview s televizí, nebo že ztratil jejich kontakt. Při této myšlence se mi na tvář dral úsměv, ani by mi moc nevadilo, kdyby tam opravdu byl jen sám, a vymyslel si všechno jen jako záminku pro rande.
Ze snění mě vytrhl telefon, Alis na drátě. Na chvíli mě napadla nezbedná myšlenka, vůbec hovor nepřijmout, Alis Steplensová byla známá tím, že každému volala, jen když něco potřebovala. Navíc to byla šéfredaktorka školních novin, do kterých jsem občas psala krátké příspěvky o novinkách na univerzitě, nebo krátký sloupek. Ale něco dobrého ve mně přece jen zvítězilo a já s otráveným výrazem zvedla telefon „Amy, co potřebuješ?“ „Jak víš, že něco potřebuju, ale no jo, já vím, už se známe, takže takhle, potřebuju, abys odpoledne udělala rozhovor s jednou slavnou kapelou.“ „Hm, zajímavé, ale od kdy se z univerzitních novin stalo Bravíčko,“ ušklíbla jsem se a sledovala oknem mraky. „Trefná poznámka, jako vždy Nell, ale nejde jen o to. Jeden kluk z té skupiny nastupuje k nám na univerzitu a navíc se rozhodli, že zahrají na slavnosti ukončení semestru. Bude to prostě bomba!“ Její oslavné výkřiky, mě prozatím nechávali chladnou, kdoví jací maníci, se z oné slavné kapely vyklubou. „Dobrá, zajdu tam, kde to vůbec bude?“ „Jsi prostě zlatá Nell, neboj, pošlou pro tebe auto, takže ve 3 před kampusem.“ „Ježiš Amy, to zní, jako kdyby to byla nějaká mafie, ale jo ať je po tvém, měj se.“ Položila jsem mobil na stůl, tak to vypadá, že mám dneska o zábavu postaráno, ale zapomněla jsem se zeptat, jak se ta kapela vůbec jmenuje. Doufám, že to nejsou ti místní „umělci“, co hrají na přenosné záchody, jak že se to jmenují … aaa osvítilo mě „Toi Toi band,“ no to by byl můj konec. Při mém štěstí, to bude určitě něco podobného, protože ty nejlepší témata a nejlepší články vždycky vyžere Amy. Asi má nějaké veledůležité rande.
Co si ale vzít na sebe, otázka za všechny prachy a odpověď nikde. Budu přece jen dělat rozhovor, podle Amy se slavnou kapelou. Bohužel žádné super kousky ve svém šatníku nemám, ale bude to muset stačit. Hodila jsem na sebe tmavé rifle, zelené tílko a světle zelenou košili, prostě můj oblíbený outfit, hlavně se cítit dobře, řízena touto mantrou jsem ještě nasadila místo bot na podpatku mé oblíbené botasky. Make up nepoužívám, dala jsem si jenom řasenku a dneska dokonce použila lesk na rty v korálové barvě. Pročísla kartáčem vlasy a poté se je snažila zkrotit zelenou gumičkou.
http://www.polyvore.com/cgi/set?id=79755708
Když jsem o chvíli později stepovala před kampusem, přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší otočit se na patě a prostě odejít. S nervozitou jsem měla problémy odjakživa, a když o něco doopravdy šlo, bylo to ještě horší. Proto jsem radši psala články z domu a rozhovorům jsem se vyhýbala obloukem. Z mého rozjímání mě vytrhlo černé auto, které zastavilo přímo přede mnou a vystoupil z něj nabušený týpek, celý v černém (asi aby ladil s autem). „Vy jste ta redaktorka?“ optal se mě s kamenným výrazem. „Jo, Nell Davisová,“ pokývala jsem hlavou. „Tak si nastupte dozadu,“ poručil mi a já se nasoukala do zadní části auta (spíš bych to nazvala tankem).
Jeli jsme docela dlouho, ne kvůli tomu, že by Pan Kamenný výraz jel pomalu, ale proto, že na všech silnicích byla zácpa. Nakonec jsme se dostali až na okraj města, v téhle části jsem nikdy nebyla. Když jsem se soukala z vozu, zachytila se mi noha a já z něj vyloženě vypadla na štěrkovou příjezdovou cestu. Při této příležitosti jsem si kalhoty celé nejen umazala ale na jednom kolenu i solidně roztrhla. „Jo bezva Nell, soutěž o největší nemehlo vyhraješ letos stoprocentně,“ nadávala jsem si cestou ke dveřím.
Došla jsem až na verandu, bože ten dům je obří, snažila jsem se okem obsáhnout velikost toho domu, když se najednou otevřely dveře. V nich stál kluk s rozverným úsměvem a kudrnatými vlasy, které spíš vypadaly, že učesané nejsou. „Ahoj,“ mrknul na mě a nasadil svůdný úsměv, změřila jsem si ho, „Ahoj, jsem Nell, měla bych tu mít rozhovor s nějakou kapelou,“ podala jsem mu ruku. „Jo jasně, už na tebe čekáme,“ usmál se a vedl mě dovnitř.
Vešla jsem za ním do prostorného obývacího pokoje, u televize se tam tísnili na gauči 3 kluci. „Aaaa kreeeev,“ zařval jeden z nich, ukazujíc na mě a zdrhl neznámo kam. „Kde?“ podivila jsem se a začala se prohlížet, koleno, které jsem si narazila při pádu z auta, a které koukalo z roztržených kalhot, bylo krvavé, ale již trošku zaschlé. „To nic není“ mávla jsem rukou, „tak můžeme začít?“ „A nechceš to nějak zavázat nebo něco?“ přitočil se ke mně kluk s krátkými vlasy „mimochodem jsem Liam“ představil se. Postupně se představili i všichni ostatní. Byl tu Liam, vyděšený blonďák byl Niall, kudrnatý mladík Harry, a pan uhrančivé oči Zayn. „Ahoj, všem jsem Nell Davisová, z univerzitních novin,“ podala jsem všem ruku a posadila se na křeslo. „No a hlavní aktér chybí,“ ušklíbl se Liam, „Cože, vás je ještě víc?“zamrkala jsem v údivu.
Najednou se na mě zaměřily všechny 4 hlavy. „Ty nevíš kolik nás je?“ usmál se Harry, trošku jsem se zastyděla, možná jsem se měla u Amy trošku lépe informovat, „No nevím, já ani nevím, jak se jmenuje ta vaše kapela,“ pokrčila jsem rameny a začínala si přát, abych se propadla do Číny. Ti čtyři, naproti tomu vypadaly, trošku šokovaně, ale víc než to, vypadaly spokojeně a nadšeně. „Hele kluci, vyhrál jsem tu sázku z minulého měsíce,“ šklebil se Zayn. „Jo máš pravdu, pořád ještě jsou lidi, kteří neznají One direction“ usmál se Niall, a všichni postupně začali z kapes vytahovat bankovky a strkat je Zaynovi do ruky.
„Moc se omlouvám, měla jsem si to zjistit, tak který z vás nastupuje na univerzitu?“ zeptala jsem se a snažila se zapomenout na předchozí trapas. „No ten tu právě není, měl by každou chvíli dorazit, šel koupit nějakou kytku nebo co,“ mávl rukou Liam, v tu chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil pátý člen skupiny, Louis. Měla jsem co dělat aby mi nevypadly oči z důlků.
