Z pohledu Nell
Vystoupila jsem z auta a nervózním krokem došla ke dveřím. Dnes snad poprvé jsem si dala záležet na tom, co mám na sobě. Úzké světlé kalhoty doplňovalo tričko, které přecházelo z broskvové do růžové a neslo nápis Free as a bird. Na podpatky jsem si netroufla, určitě bych po cestě upadla, a tak jsem zvolila klasické jemně růžové botasky a kratší béžovou bundičku. http://www.polyvore.com/cgi/set?id=81786100
Zazvonila jsem a čekala, postřehla jsem, že se mi dokonce trošku klepe ruka. Uklidni se Nell, poručila jsem si a nasadila úsměv. Dveře se otevřely a v nich stál Louis, měl na sobě to úžasné pruhované tričko, přesně jako tehdy v kavárně. „Ahoj, jsem moc rád, že jsi přišla,“ usmál se a lehce mě políbil. V ten okamžik se cosi ve mně zachvělo a já zjistila, že se můj vnitřní strach pomalu vytrácí.
Vešla jsem tentokráte už podruhé do toho obrovského domu, Louis mi galantně vzal bundu a kabelku a donesl je někam, kde jsem tušila šatnu. Posadil mě k velkému skleněnému stolu, který byl nádherně prostřen. A všude se linula krásná pomalá hudba. Z pusy mi uniklo lehké uchichtnutí, Louis si s tím musel dát pořádnou práci.
„Takže ty ve volném čase skládáš origami?“usmála jsem se a ukázala prstem na ubrousek ve tvaru labutě. „Ne, to ne, to dělala sestra,“ objasnil mi rychle, bylo jasné, že i kdyby to dělal on, nepřizná se, „chtěl jsem udělat sýrovou omáčku, ale nějak mi zhoustla,“ ukázal smutně na hrnec, ve kterém stála zabodnutá vařečka. „To se spraví,“ mávla jsem rukou, „máte smetanu, trošku to naředíme.“ Louis vytáhl z ledničky smetanu, malinko jsme omáčku zahřáli, naředili a mohli jsme jíst. I přes Louisovy protesty jsem polila těstoviny omáčkou a naservírovala je. Při jídle jsme moc nemluvili, jen jsme na sebe občas koukli přes stůl a čas od času se usmáli.
„Bylo to výborné,“ řekla jsem, když jsme dojedli „miluji těstoviny.“ Usmála jsem se a šla pomoc Louisovi s nádobím, i když se značně vzpouzel, nakonec jsme si u toho užili dost legrace. Pošťuchovali jsme se tak, že jsem se divila, že žádný z hrnců či talířů neutrpěl zranění. Co chvíli se naše ruce dotkly a já pokaždé jako bych dostala ránu elektrickým proudem.
„Nechceš si zatancovat?“ optal se znenadání Louis, „To není moc dobrý nápad, jsem trošku nemehlo, pošlapu ti nohy,“ podotkla jsem, ale to už mě Louis táhnul do obýváku, kde byla spousta místa. V písničce, která právě hrála, jsem rozeznala svou oblíbenou Lego house. Louis mi položil ruce na boky a já ty své omotala kolem jeho krku. O chvíli později jsem si uvědomila, že vůbec netancujeme, vůbec se nehýbáme. Jen tam tak stojíme a hypnotizujeme jeden druhého. Nikdy jsem se nikomu tak dlouho do očí nedívala, taky nikdy nebyla příležitost…
Najednou se zablesklo, myslela jsem, že je to jedna z jarních bouřek, ale pletla jsem se. Naproti tomu Louis očividně naprosto přesně věděl, co to bylo. Okamžitě se vrhnul k oknu a zatáhl závěs, „sakra, netušil jsem, že přijedou až sem.“ Nějak mi nedocházelo, o čem to vůbec mluví. Pobíhal po domě, zatahoval všechny závěsy a zhasnul i přebytečná světla. „A kdo?“ optala jsem se, Louis přišel až ke mně a vzal mě za ruku. „Novináři,“ řekl potichu a pohladil mě po tváři, „nechtěl jsem, aby na to přišli takhle, a hlavně je brzy.“ „Přišli na co?“ měla jsem pocit, že mám místo mozku černou díru. „No, na tebe, a to že…tě miluju,“ řekl.
Hlavou mi vířila spousta myšlenek, co mu na tohle mám říct, nemůžu mu říct, že jsem se do něj taky bezhlavě zamilovala. Nebyla jsem holka pro něj, kdyby znal pravdu, už by se na mě ani nepodíval. „Já, asi už půjdu,“ řekla jsem a vystřelila z domu, jak nejrychleji jsem mohla, před domem ještě stihli novináři udělat pár fotek, ale nějak jsem to nevnímala, rychle jsem nasedla do auta a odjela.
