Ame no Hebi ||CZ||

Infiltrace za každou cenu!

***Pohled první osoby***

Šli jsme přibližně dva a půl dne, dokud jsme nespatřili brány Konohy. Byla už noc a tma jak v pytli. Asi už třy hodiny přemýšlím, jak to vlastně provedeme, jelikož Tobi nevypadá na to, že by měl nějaký plán. Právě teď se honil za nějákou veverkou. Úplně se mi tam nechce chodit jen tak. Nakráčet si tam v našich pláštích a vraždit lidi aby nám řekli nějaké tajné informace. Nevím, moc se mi to nezdá. Jenže když použijeme Henge (Přeměna), tak nám vydrží možná pár hodin. Takže holt to udělám po mým. ,,Tobi, pojď." Houkla jsem na něj. Zašla jsem do lesa, nějakých 300 metrů od cesty jsem zastavila a hodila na zem deku. Kousek vedle jsem naházela klacky a použila Katon: Hōsenka no Jutsu v malém provedení, a tak zapálila klacky. Tobi se rozvalil na deku a kouknul na mě. Teda, asi. ,,Počkej tady, Tobi. Pohlídej mi tohle," Sundala jsem si plášť a hodila mu ho. ,,Za chvíli jsem zpátky, tak nic nevyveď a hlavně nic nezapal." Propálila jsem ho pohledem. ,,Spolehni se, Ame-chan!" Zasmál se Tobi a lehnul si na deku. Ještě se přikryl mým pláštěm. No, já musím sehnat věci na naší infiltraci. Je šílený tam vlastně teďka jít, vzít pár věcí, vypadnout a pak se zase vrátit. To je psycho. Ještě k tomu mi něco zasyčelo v brašně. Sakra. Tenshi. Tenshi je můj, dalo by se říct přítel a mazlíček. Rozumím mu díky psychickému spojení. Prostě ho slyším v hlavě. Hebi, co to děláš? Kam jdeš? Asi se právě probudil. ,,Ticho buď, Tenshi." Sykla jsem a rozeběhla se k bráně.

Proklouzla jsem celkem snadno a rychle. Prvně jsem šla k nějakému obchodu s oblečením. Sponkou do vlasů jsem odemkla dveře a tiše jsem prošmejdila obchod. Vzala jsem nějaké oranžové kalhoty pro Tobiho - budou se mu hodit k té masce, co má přes xicht. Ještě jsem vzala čené triko a nějaké modré boty. Ty jsem vzala rovnou dvoje. Pro sebe jsem vzala černé kalhoty pod kolena a tmavě modré triko. Jelikož tam měli i obinadlo, vzala jsem i to. Pak jsem vypadla z obchodu rychleji, než by jste řekli Akatsuki. Už jsem toho v rukou měla celkem hodně, tak jsem zamířila rovnou do kadeřnictví. Tam to proběhlo stejně. Vzala jsem černou smývací barvu  na vlasy a rudou smývací barvu. Ještě jsem vzala nůžky a co nejrychleji jsem zmizela. Kolem brány jsem to měla o kousek, jelikož se stráž měnila, ale naštěstí jsem to stihla. Po chvilce jsem dorazila k Tobimu. Ten si spokojeně pochrupoval na MOJÍ dece, zabalený v MÉM plášti. Hodila jsem věci vedle deky a klekla si k němu. ,,Tobi, vstávej." Opatrně jsem s ním zatřásla. ,,Co..co nech mě, nech toho! Kde je Ame-chan? Ame-chan!" Tobi se rozdivočeně otáčel všude kolem. Bože, to je dement. ,,Tobi, já jsem tady.." Poklepala jsem na rameno tomu bláznovi. ,,Jé, ty žiješ, Ame-chan!" Vypadalo to, že je rád, že mě vidí. Co se mu asi zdálo.. No, to je jedno. ,,Tobi, pojď sem. Sedni si takhle zádama ke mě a podej mi ty nůžky." Tobi sice moc nechápal, ale udělal, co jsem řekla. Sedl si zády ke mě a podal mi nůžky. ,,Musíme se infiltrovat a hlavně to musí být důvěryhodný. Takže.. Se trochu budeme muset změnit." Povzdechla jsem si. Tobi zamručel, ale nemohl nic namítat. Je to prostě mise. Vzala jsem nůžky a trochu jsem mu vlasy sestříhala. Náhodou, nebylo to špatný. Sice měl furt to svoje číro, ale už to vypadalo jako lidský vlasy. Vzala jsem teda červenou barvu a napatlala ji na konečky jeho vlasů. Měla jsem představu, jak by to mohlo vypadat. Byla jsem s patláním barvy hotová. Svěřila jsem teda nůžky a černou barvu Tobimu do rukou a doufala, že toho potom nebudu litovat. Moje kaštanové vlasy, které mi předtím šahaly skoro na zadek, se teď vlnily kousek pod rameny. Byl to zvláštní pocit. Tobi mi černou barvu napatlal na úplně včechny vlasy a dost důkladně tu barvu po hlavě roznesl. Tak jsme tam hodinu čekali, povídali si a smáli se. I když je Tobi trdlo, v takovýhle chvílích je to vážně skvělý společník. Ani mi to nepřišlo tak dlouho, ale bylo něco kolem čtvrý ráno.

Vstali jsme teda, sbalili deku a šli k vodě. Tobi zůstal vzadu, protože se převlíkal. Já došla k vodě a převlékla se až tam. Smyli jsme si barvu z vlasů a obinadlo, které vypadalo dost kvalitně, jsme si uvázali pod kolena a já i na levé předloktí. Když jsem se koukala do odrazu vody, vypadala jsem jako úplně jiný člověk. Sice jsem to nečekala, ale Tobimu se to povedlo. A i Tobi vypadal dobře. Vrátili jsme se zpátky k ohni a spálili zbytek věcí, který nám byli k ničemu. Oheň jsem pak uhasila a zbytek zaházela hlínou a listím. Pak jsme naše pláště převrátili na ruby, aby byli čistě černé. Byl čas vydat se do listové jako někdo jiný. Hebi a Tobi, sourozenci, ninjové z dešťové, utíkající před terorem v Deštné...