***O půl roku později***
Už je to pomalu 6 měsíců, co jsem byla na mojí poslední misi. Za tu dobu se toho hodně změnilo.
Z Akatsuki nezbyl skoro nikdo. A tím myslím vážně, skoro nikdo. A ze mě to udělalo úplně jiného člověka. Konan, Pein a Kisame jsou mrtví. Stejně tak i už dávno mrtví Sasori, Kakuzu a Hidan. Itachi taky zemřel. Zetsu někam zmizel a Deidara taky.
Před měsícem jsem odešla z Deštné a od té doby se potuluju všude kolem. Když jsem se dozvěděla, že Itachi zemřel, změnila jsem se. Už jsem nebyla veselá, občas milá a trhlá Ame, která si dělala ze všeho srandu. Teď jsem chladná, klidná a občas dost krutá. A co je hlavní - Jsem proti zbylím Akatsuki. Proti těm, kteří vyhlásili světu shinobi válku. Tobi se ukázal jako někdo, kdo je vážně nebezpečný a Zetsu také. A to jsem je měla za spojence. Za přátele.
*****
Procházela jsem nějakou zapadlou cestou, v teď už čistě černém plášti. Zpříma jsem hleděla před sebe, nepovolovala jsem na ostražitosti. Je doba války. Musím dávat pozor. Přibližně po půl hodině cesty jsem v dálce uviděla něco bílého. A bylo toho hodně. Zaklela jsem a pořádně zaostřila. Zetsu. Bílý Zetsu. Neboli, armáda bílých Zetsuů. Zavrčela jsem a měla jsem namířeno na bojiště. I když nerada, rozhodla jsem se, že v téhle válce pomůžu alianci spojených národů. V ruce jsem začala tvarovat ptáčky z jílu. Po větvích stromů jsem doskákala blízko k pustině, kde se bojovalo. Zastavila jsem se na jedé z těch větví a soustředila svojí výbušnou čakru do jílových ptáčků, které jsem pak vypustila nad bílé Zetsui. Ještě před tím, než jsem seskočila dolů na zem, jsem si prohlédla všechny shinobi, kteří právě stáli proti těm slizounům. Některé znám. Hūga Hiashi, Hūga Hinata, Hūga.. Neji. Polkla jsem. Seskočila jsem tedy dolů a při pohledu na Zetsua jsem se pousmála. ,,Hebi..?" Zasmál se. ,,Čekali jsme s Tobim, kdy nám přijdeš na pomoc." Tak to určitě. ,,Mají posilu!" Zahlásil nějaký ninja a všichni se postavili do bojové pozice. ,,Milý Zetsu, dlouho jsme se neviděli." V očích se mi cosi zablesklo. Ptáčci si mezi tím posedali na některé z klonů. Uskočila jsem dozadu, zrovna před Hinatu a Nejiho. Strašně vyrostli. ,,Víš, byl jsi u toho. Byl jsi tam, když ho zabil." Mluvila jsem o Itachim.
,,Byl. Ano, to byl."
,,Nic jsi neudělal. Proč? Nechal jsi ho tam, jen tak, zemřít."
Všichni ztichli. Poslouchali náš rozhovor.
,,Přesně tak. Úplně stejné to bylo u ostatních. U Sasoriho. U Kisameho. Nechal jsem zemřít Kakuza. A víš koho ještě? Hida-"
,,Přestaň!"
Zařvala jsem. Ten hajzl. Na vteřinu jsem ztratila rovnováhu a udělala krok do zadu. Podepřena mě něčí ruka.
,,Byl jsi jako rodina. Tak proč?" Podívala jsem se na něj zoufalým pohledem. Ničil mě. A já věděla co přesně řekne.
,,Jen tak. Abych se mohl pobavit."
ČTEŠ
Ame no Hebi ||CZ||
Fanfic,,Změnila ses." ,,Čas lidi mění, máš pravdu." Její fialové oči se zaleskly slzami a okolní svět pro ni na tu chvíli neexistoval. Její přítel se na ní zadíval a usmál. Upřímně. Láskyplně. Naposledy vydechl a ona ho pohladila po vlasech. ,,Omlouvám se...
