Should I hate u?

| 1. odlet

,,Tak co?! Nebudu tady na tebe čekat ještě dvě hodiny."

,,Vždyť už jdu bože!" zakřičela jsem dolů na mámu. Už čekala u vstupních dveří. Za sebou měla nastartované auto, které stálo na parkovním místě před domem.

,,Já nebudu moct za to, že to nestihneš!" zakřičela zase. Protočila jsem oči a vzala do rukou kufr. Pomalu jsem scházela schody, abych neupadla i s kufrem v ruce. Místo toho, abych někam letěla, bych nechtěla skončit v nemocnici.

,,Pane bože Maylin, nemůžeš být rychlejší?"

,,Tak si zkus sama táhnout ten těžkej kufr ze schodů," sešla jsem schody a oddechla si.
Vyšla jsem z domu a v autě jsem viděla v sedačce moji šestiletou sestru Elenu. Máma jí má s mým nevlastním otcem. Můj vlastní otec žije v Londýně. Odstěhoval se zpět, hned po rozchodu s mamkou. Bylo mi sedm, takže už před dvanácti lety. Od té doby jsem se s tátou viděla jen sedmkrát, což je na dvanáct let dost málo. No a teď to zkrátka letím napravit. Taky proto je moje jméno anglické. Táta se tam narodil, ale potom se odstěhoval do Česka, a proto chtěl abych se jmenovala anglicky. Asi je to zvláštní ale budiž.

Sedla jsem si tedy do auta a pozdravila sestru, která seděla v sedačce v zadním sedadle a byla očividně zabraná do své hry s panenkami. Ani se mi nesnažila odpovědět. Mezi tím nastoupila i mamka.

,,Tak co, těšíš se? Deset měsíců.. plno nových zážitků a zkušeností před tebou ,"
,,Jo, těším se..," chvilku jsem se odmlčela ,,ale jsem trošku nervózní,"
Máma nastartovala auto a podívala se na mě.
,,Z čeho prosím tě? Jsi schopné devatenáctileté děvče, které se o sebe dokáže postarat. Plus, budeš tam mít tátu," máma pomalu vyjížděla a já jen koukala na cestu před sebe. V hlavně jsem měla spousty myšlenek.
Nervozita mě nijak neopouštěla, a proto jsem si nasadila sluchátka a celou cestu měla, pro klidnější pocit, zaplé písničky. Zavřela jsem oči a snažila se přeladit své myšlenky na nejpozitivnější věci, které jen šli.

Protřela jsem si rozespalé oči a uviděla před sebou obří budovu.
,,To jsem vážně usnula?" byla jsem zmatená. Máma mě ale neposlouchala, protože hledala parkovací místo.
,,Sakra tady je tolik aut," zanadávala mamka.
,,Támhle je místo!" ukázala jsem na místo docela dost vzadu obřího parkoviště.
,,To je moc daleko."
,,Maminko, já nechci aby mě boleli nožičky," najednou se ozvala ze zadní sedačky El.
,,Neboj, nebudou tě bolet, je to jen kousek, je to pořád stejné parkoviště" vysvětlila jsem jí. Je ještě malá, nechápe co je pojem 'moc daleko' na parkovacích plochách. Jsem ale ráda, že ji mám. Někdy je s ní vážně legrace.

Máma konečně zaparkovala a já si vyndala svoje hlavní červené zavazadlo z kufru auta. Budu tam deset měsíců, což znamená, že celý školní rok. Vždy jsem chtěla zkusit studovat v Anglii. Vytáhla jsem si ještě batoh a další dvě zavazadla.
,,To más tólik věcí?" zeptala se mě ségra, vlastně ani stále pořádně nevěděla, co se děje.
,,Ano mám toho dost."
,,A kdy se vlátíš May?" nevěděla jsem, co jí odpovědět. Ještě jsem ji neřekla, že budu pryč skoro celý rok. Nechtěla jsem, aby byla smutná.
,,No víš, za pár měsíců jsem zpět," ona na mě stále koukala docela zmateně. Zapomněla jsem, že neměla moc velký pojem o tom, co je to měsíc.
,,Hele, sice to bude chvilku trvat, než přijedu, ale budeme si stále volat, dobře?"
,,Ale já neci abys odletěla," koukla na mě skoro s uplakanýma očima.
,,Neboj, všechno bude v pořádku a za chvíli jsem doma." klekla jsem si a koukla se jí přímo do očí.
,,Dobže," pořád vypadala zmateně a zklamaně, ale máma už netrpělivě stála a čekala. Chápala, že jsem to El potřebovala vysvětlit.
,,Tak jdeme děvčata," zavelila máma a pomohla mi se s věcmi dotrmácet do budovy letiště.

Už jsem měla po odbavení a vzhledem k tomu, že jsem byla jedna z posledních lidí, byl nejvyšší čas se rozloučit s rodinou a jít k check-inu.

,,Maylin, pamatuj si, že cokoliv se bude dít, zavolej mi. Volej mi klidně každý den, každou minutu, hlavně abys byla v pohodě," mamka mě chytila za ruku. 'Wow' říkala jsem si v hlavně. Asi nejsilnější slova, co jsem od ní kdy slyšela.
,,Neboj mami, nemějte o mě starosti. Budu s tátou a ten se o mě postará," odpověděla jsem ,,ale neměj strach, volat budu," asi jsem mámu ještě před odletem měla naučit, jak se používá facetime. Ups.
,,Oplavdu musíš plyc?" opět na mě koukala těma obříma očima, pro které mám slabost.
,,El..musím, opravdu musím..," málem se robrečela, tak jsem si klekla a otevřela jí náruč, aby do ní mohla skočit. Moc dlouho neváhala a udělala to. Já vlastně nemusela odtletět, ale chtěla jsem. Navíc, když už byla domluvená škola, bydlení u táty a další věci.

Po následujících pěti minutách jsem už opravdu musela odejít, protože volali poslední lidi na check-in.
Naposledy jsem obejmula mamku, El a poté už odcházela k přepážce. Mávala jsem jim a začínalo se mi stýskat. Tolik mi budou chybět.
--

Seděla jsem v letadle a čekala na odlet. Vytáhla jsem si opět sluchátka, mobil a svoji oblíbenou knihu. Nejspíš ale budu stejně spát. Moc jsem toho nenaspala, kvůli balení.
Po dlouhých deseti minutách se letadlo začalo rozjíždět a nabírat rychlost, která mě zamáčkla do sedačky. Miluju létat. Koukla jsem se z okna.
Nová a jinačí kapitola mého života právě začíná.

Ahoj, myslím, že první kapitoly jsou vždy nudnejší ale nebojte, ono to přijde;)
Dejte mi vědět, co zlepšit.