Should I hate u?

| 9. studio a nový kamarád

Vstoupila jsem domů a zavřela dveře, vzhledem k tomu, že jsem byla celá šťastná, tak jsem odhopsala do kuchyně za tátem.
,,Ahoooj," zastavila jsem se před kuchyňskou linkou, před kterou stál táta a obejmula ho.
,,No dobrý den paní zpěvačko, nějaká veselá dneska," odtáhla jsem se a vydala nějaký divný radostný zvuk.
,,Pane bože, já se tak těším!!" zakřičela jsem. Dneska jedeme do toho studia a mám pocit, že můj život je najednou mnohem šťastnější.
,,Šššt, Holly nahoře spí, není ji dobře, nemůžeš tak řvát," no tohle mi chybělo. Wow.
,,Promiň, já jsem jen hrozně šťastná," koukla jsem na táty. Nehodlala jsem si zkazit tou ženskou tohle boží odpoledne.
,,To je v pohodě," začal se smát a já s ním. Nevím ani proč jsme se začali smát. Prostě je vidět, že jsme dcera a otec.
,,O půl čtvrté vyrážíme, což je za půl hodinky," řekl, když jsme se trošku uklidnili.
,,Yaass," dále jsem neváhala a běžela nahoru. Vzhledem k tomu, že jsem byla oblečená a nachystaná už ze školy, tak jsem si jen dala své hnědé vlasy do drdolu, aby mi nezavazely a nic jiného jsem nedělala. Běžela jsem dolů a skočila na záda tátovi, který zrovna stoupal z gauče.
,,Ty jsi ten nejlepší táta ti říkám," se mnou na zádech si sotva stoupl a začal se smát ,,No to já přece vím May," zasmála jsem se s ním a zedadu ho obejmula.
,,Za deset minut jedeme," řekl a já seskočila z jeho zad ,,jsi připravená?"
,,Já jsem připravená jako nikdy na nic před tím," myslím, že můj energický přístup ho přesvědčil.

15:30
,,Jak daleko to je?" zeptala jsem se taťky, když jsme oba nastoupili do auta.
,,No, tak deset minut cesty pokud nepočítám tu příšernou dopravu a zácpy v centru," koukla jsem na něj a uvědomila jsem si, že v Londýně se brutálně špatně někam dopravuje. Počítám tak půl hodiny minimálně.
,,Achjoo," koukla jsem před sebe, spadla do sedačky a zkřížila ruce na prsou.
,,Hele uklidni se, zníš jako naštvanej medvídek Pú, kterýmu někdo sežral med, není to tak strašný jak se zdá."
,,Haha, ty seš tak vtipnej," opět jsem nahodila svůj ironický přízvuk, na to však už nic neodpověděl a pomalu vyjížděl.

15:50
,,Vidíš, trvalo to jen dvacet minut," myslím, že znuděný pohled, jaký jsem na něj hodila ho přesvědčil, že i dvacet minut je pro mě moc. Patnáct minut z toho byly zácpy a doprava v centru Londýna. Snad jediná věc, která mě tu štve.
,,To už i počasí tady mám radši než dopravu."
,,Na dopravu se dá taky zvyknout," odvětil. Možná má pravdu, ale tohle byla otrava. Zjistila jsem, že radši než uberem jezdím metrem. Sice žádná hitparáda, ale pořád tam není takový příšerný provoz. A to tu jsem jen nějaké čtyři dny.

,,Prosím," řekl potom, co jsme vyšli schody a odemknul mi dřevěné dveře, nad kterými byl nápis 'Abbey road studios'. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tady. Byl to můj sen od malička si zazpívat ve studiu. Dřív jsem chtěla být jako Hannah Montana. Zlaté dětství.
Vešla jsem a táta za námi zavřel. Poté jsme šli po schodech nahoru. Nepočítala jsem si patra.
,,Bude se ti to tu moc líbit, vím to," otočil se na mě, když jsme vycházeli schody.
,,Nemůžu se dočkat."

Viděla jsem skleněné dveře a za nimi přesně to, co jsem chtěla vždy vidět naživo. Spousty tlačítek a všech možných věcí, jako třeba stojany, mikrofony, dokonce i reflektory.
,,Pane bože," vypustila jsem ze sebe a táta otevřel dveře. Vstoupila jsem dovnitř a nasávala vůni toho studia, protože vonělo strašně svěže. Nejspíš nějaká bytová vůně. Najednou ze dveří vyšel chlap. Byli to dveře za takové to skleněné okno, kde se nahrává.
,,Zdár kámo," pozdravil tátu vysoký chlap v černém triku.
,,No nazdár bro," odvětil táta a poplácali si po zádech ,,tak tady toho je moje dcera Maylin," chlápek na mě koukl ,,Ahoj jsem Eduard, můžeš mi říkat jen Ed, Eduard je nudný," začal se smát a já pochopila proč je to tátův kamarád a proč si nejspíš tak rozumí.
,,Dobrý den, já jsem Maylin, ale můžete mi říkat May, Maylin je taky nudný," začala jsem se smát s ním a s náma i můj táta. Připadala jsem si v úžasném prostředí.
Ed si začal povídat s tátou a jak jsem stála vedle nich, tak až teď jsem si uvědomila, že za sklem někdo zpívá. Neviděla jsem kdo to byl protože stal za mikrofonem, který mu zakrýval obličej, ale byla jsem si jistá, že zpívá úžasně.
,,Kdo to tam zpívá?" zeptala jsem se Eda.
,,To je můj syn, jen co dozpívá, předá ti žezlo."
,,Dobře, je vážně dobrý," koukl na mě Ed ,,To protože je po tátovi," zasmála jsem se. ,,To mě mohlo napadnout," odpověděla jsem a už jsme jen čekali.