Should I hate u?

| 6. nechceš přijít?

Stála jsem před zrcadlem v koupelně, oblečená v černých roztrhaných džínách a bílém Adidas triku. Stejně mi to bylo docela na nic, protože mi dají dnes uniformu. Pane bože, jsem tak strašně nervózní. Začala jsem si zpívat. To mě vždycky uklidní, když jsem ve špatné situaci. Mám to tak už od malička, když jsem se bála doktorů a máma mi zpívala a já se k ní přidávala. Hudební sluch mám nejspíš po tátovi, ten si do teď přivydělává jako produkční ve studiích. Miluje to a kolikrát už chtěl nechat své práce zubaře a jít prostě dělat hudbu. Samozřejmě ale nechtěl zahodit všechno, co se naučil za ty roky na vysoké škole.

Vycházela jsem z hlavních dveří, všichni už odjeli do práce, tak jsem zamčela. Bylo kolem čtvrt na osm ráno a musela jsem dostat do třičtvrtě hodiny do školy. Teď zbývá hlavní otázka rána. Metro x uber. Jasná volba. Uber. Radši utratím o trošku více liber, než abych se stihla někde zdržet.
-

,,Děkuju, nashle," zavřela jsem dveře od černého uberu. Ocitla jsem se na parkovišti, kde stálo už spoustu aut a lidí. Snažila jsem se co nejvíc nenápadně dostat k budově školy, aby si mě nikdo moc nevšiml. Rozlížela jsem po parkovišti, viděla jsem pár holek a kluků v uniformách, povídali si spolu, nebo stáli u aut a něco si četli. Tohle byla klidná část, ale ta část, která byla nalevo ode mě víc nahoře, už moc klidná nebyla. Viděla jsem tam naši známou partičku a kolem nic asi 8-10 holek. Někteří kluci drželi holku kolem ramen. Všimla jsem si i toho kluka, který mi podal čaj. Byl opřený o auto, držel kolem ramen nějakou holku. Ryan myslím. Všichni se smáli a dělali hluk. On tam jen tak stál a občas se zasmál. Nevím proč, ale moc mi k nim nesedí, možná se tak jen tváří. Má totiž neustálý výraz, který nedokážu rozeznat. Asi bych si s ním nedokázala rozumět, když vypadá tak bezcitně a nedokázala přečíst na jeho obličeji jak se cítí. Ale jeho úsměv byl dost roztomilý. Z druhé strany auta stál kluk, který byl opřený o kapotu. Vypadal, že nad něčím přemýšlel, trošku jsem to nepochopila, ale neřešila jsem to, protože mi spíš připadal jako kdyby měl kocovinu a snažil se z toho probudit ještě před začátkem školy.

Otevřela jsem dveře do školy a zamířila rovnou do kanceláře ředitele. Naštěstí jsem už věděla kde je a snažila se ignorovat pohledy čtyř holek, které stály u skříněk. Dvě hnědovlásky a jedna asijského původu. Od pohledu absolutně nesympatické. Řekla bych do nich, že jsou v té partě "elita" školy či jak to říct. Prostě ti, které skoro všichni milují. Akorát by mi nedávalo smysl proč nestojí venku s 'elitou'.

,,Dobré ráno pane Newmark," vstoupila jsem po zaklepání. Zdvihl zrak a rozzářily se mu oči jako někomu, kdo je závislí na drogách, už je týden na léčení a teď mu někdo začal máchat pytlíčkem kokainu před obličejem.
,,Oh, dobré ráno slečno Nichwell," usmál se.
Dal mi moji uniformu, číslo skříňky, ještě nějaké další papíry a řekl mi poslední hodně podstatné informace.
,,Můžete se jít převléct a já vás poté zavedu do vaší třídy," koukla jsem na něj.
,,Kde se mám převléct?"
,,No můžete jít na toalety.. a nebo..,"
nedořekl to a ani nemusel, protože mi bylo jasný, že řekne ať se převléknu klidně zde, takže jsem mu skočila do řeči.
,,Jdu na ty toalety," ani jsem se na něj nepodívala a odešla na záchody. Už bylo po zvonění, takže každý byl ve své třídě a já mohla v klidu procházet a rozhlížet se po chodbách. Záchody jsem našla skoro za rohem dlouhé chodby za skleněnými dveřmi.
Snažila jsem se nasoukat do všeho, co mi dal a asi do 5 minut se mi to povedlo, tak jsem si posbírala všechny věci a šla zpět. Po cestě zpět do jeho kanceláře jsem si uvědomila, že věci, které jsem si vyslékla si můžu dát zatím do své nové skříňky. Vzala jsem to tedy ještě ke skříňkám, kde už dokonce byla moje jmenovka a "hurá" zpět do kanceláře.

,,Jsem zpět," oči se mu vymrštily od nějakých novin co četl, sklonil hlavu, aby se podíval nad brýlemi a projel si mě celou od hlavy až k patě. Netvrdím, že to bylo nějak příjemné, právě naopak.
,,Naše uniforma vám sluší slečno Nichwell."
,,Děkuju?" nevěděla jsem, co mu odpovědět. Tohle by si prostě dovolovat neměl.
,,Tak pojďte tedy se mnou," když přede mnou otevřel dveře od kanceláře a oba jsme vyšli na chodbu, projela ve mě obří vlna nervozity a strachu, ale snažila jsem se to ustát. Šli jsme opět přes skleněné dveře, dlouhou chodbou a o patro výš. Stoupli jsme si před bílé z části prosklené dveře, kde jsem viděla pár studentů a učitelku, která něco vysvětlovala na tabuli a studenti ji pilně sledovali.
,,Tak tohle je vaše první hodina. Literatura a dějiny. Skoro každou hodinu však budete v jiné třídě," kývla jsem a protřela si ruce o sebe . Začal brát za kliku dveří a pomalu je otevřel. Vešli jsme do místnosti, kde se na mě okamžitě vymrštila většina očí a učitelka přestala psát na tabuli.
,,Dobrý den," pozdravil ředitel a učitelka ho pozdravila nazpět.
,,Tady vám představuji vaši novou spolužačku na tento školní rok..přijela ze střední Evropy, více vám o sobě řekne sama."
Vyjel ve mě adrenalin, že musím něco říct a jediné na co jsem se zmohla bylo ,,Ahoj," koukla se na mě učitelka a ředitel už pomalu odcházel.
,,Jak se jmenujete slečno?" zeptala se mě učitelka.
,,Ehm..jsem Maylin, Maylin Nichwell."
,,Hezké jméno, můžeš se jít posadit támhle do prázdné zadní lavice u okna," když ukázala prstem, koukla jsem se na to místo a mezi tím jsem stihla projet pár obličejů lidí. Dokonce jsem poznala pár známých tváří. Pár frajírků, asi tři blondýnky, dvě brunetky, nejspíš ty, které jsem viděla u skříněk, co stály s asijatkou. A ostatní jsem nevnímala. Kývla jsem a rozešla se k mému místu. Nikdo tam naštěstí neseděl a tak jsem měla pro sebe celou dvojitou lavici. Koukla jsem se okolo sebe a viděla svoje spolužáky, kteří se buď koukali na mě, něco si šeptali nebo si mě v nejlepším případě vůbec nevšímali. Obvykle mi vadí mít na sobě až moc pozornosti. Všimla jsem si zad, ani nevím jak jsem to poznala, ale seděl tam Ryan a vedle něj nějaká holka, co mu něco povídala a on vypadal jako kdyby ji neposlouchal. Asi jsme spolužáci. Pár dalších z jeho party tu bylo též. Vlastně skoro všichni. Teda aspoň myslím, protože jsem si všimla i hlavního debílka a docela by mě zajímalo jak se jmenuje. Měl teď uniformu, ale jeho červenou mikinu si na něm dokážu představit vždy, protože miluju červenou a možná proto si ho dokážu zapamatovat. Samozřejmě je to asi hlavně proto, že na mě neustále řval věci o mém pozadí. Ten na mě občas koukl a pak už si hleděl svého, každopádně jsem koutkem oka viděla jak se pro sebe šibalsky usmál. Neřešila jsem to a snažila se pochytit pár věcí z matematiky.
-