WHITE CROW

3. Kapitola

  "Já nechci umřít sestřičko"  Znovu se probouzím celá orosená a očima hledám malou holčičku, ale nespatřím nic jiného než slámu a rozpadající se stodolu zevnitř. Z úst se mi vydere tichý vzdech, když hlavu lehce nakloním a sleduji svoji obvázanou ruku. Uplynulo už pět let od té tragédie, ale nelze zapomenout ani zmírnit bolest. 

Nepamatuji si popravdě nic od chvíle, kdy muži na mne namířili zbraň. Všechno bylo od té chvíle rozmazané až do doby než jsem se probrala zde v královském městě Andel. Jedno, ale bylo jasné. V jednu chvíli jsem nebyla člověk a jak to vím? 

Obdaření trpí takzvanou nemocí Nihil. Spustí se při plné přeměně, kdy tělo nemá kontrolu nad zvířetem, které vlastníme. Takzvaně propůjčíme tělo ze 100% zvířeti někteří tomu říkají falešná reinkarnace. Způsobí to explozi veškerých smyslů a vyvážené dobro nad zlem se vychýlí. To, co nás jednou zachrání nás i zabije a projevuje se to Nihilem, který se stane malou černou skvrnkou kdekoliv na těle, která se začne rozrůstat, až nás nakonec pohltí. Z člověka se stane stroj na zabíjení v podobě jeho šamanského zvířete a proto je nutno takovou osobu zabít těsně před přeměnou v samotný Nihil. 

Má ruka už je celá pokrytá černotou a ačkoliv se mi podařilo proces zpomalit nejde úplně zastavit. 

Není čas, ale přemýšlet. Jestli chci přežít v tomhle městě musím se vydat znovu mezi lidi krást. Kdysi jsem se pokoušela nalézt práci, avšak bez úspěšně navíc, takhle si vydělám víc než kdybych pracovala rukama celý den v kuse. Mé oblečení o tom vypovídá a postavení v tomhle městě také. Lidé už mě znají a ačkoliv se snaží uhlídat své věci nikdy se jim to nepovede pokud mají přebytek. 

Dost otálení konečně se dokopu k tomu, abych zvedla svůj líný zadek. Teď už mě nikdo nebudil ani nekřičel, že zase jdu pozdě na snídani. S dalším tichým vzdechem a s hlasitým zavrzáním v pantech otevřu dveře od stodoly. Agresivní paprsky slunce mi zaslepí na chvilku zrak než si zvyknu a přede mnou se zjeví ulička, kde je plno lidí, kteří se smějí, nadávají si nebo jen s tichostí procházejí, aby se dostali z bodu A do bodu B. 

"Hmmmm" odfrknu si a dlaní se poškrábu vzadu na krku, jako prašivý pes. "Samantho!" křik dětí mě uvítá do nového dne, ale místo úsměvu na tvářích je jen pozoruji. Otravné děti. Začínají mě prudce objímat ze všech stran, až jsem doslova obklopena. 

"Hele uklidněte se potřebuji pracovat" pokárám je, i když tón mého hlasu je klidný. Jeden z chlapců pozvedne hlavu, aby se mi zadíval do očí. "Maminka ti děkuje za chleba, co jsi nám koupila."

Chvilku nic neříkám a na tváří si ponechám kamenný výraz. "Vyřiď mamince, že nemá zač, ale jestli mě teď nepustíte večer žádný chleba nebude."

S touhle větou jsem konečně vysvobozena a můžu jít dělat svoji práci. Naneštěstí na okrádání lidí není nic těžkého. Stačí jen vědět kam rukou sáhnout a do chvilky jsou mé kapsy plné zlaťáků. Lidé si ničeho za celou tu dobu nevšimli a až po chvilce slyším, jak si stěžují že v zadní kapse měl deset stříbrných nebo zlaťák. Jejich problém, jsou natolik bezohlední ke svým penězům, že si je ani nezaslouží. 

Koutkem oka si ale všimnu výrazné ženy. Její bílé vlasy zářili na dálku a černá vrána na jejím rameni vyvolávala v okolních lidech trochu strach. Je mi vcelku jedno, co je ta divoženka zač hlavní je ten měšec co má jen okázale na tenkém provazu přivázaný ke kalhotám. Skoro jakoby sám vola vem si mě, vem si mě.  

Pokud se mi povede ukrást tenhle měšec jsem si jistá že pro dnešek mám vystaráno. Znovu zabrousím mezi lidi s tím, že se dostávám pomalu, ale jistě za její záda. Očima projíždím tenký provázek. "Jenom na uzlík? Ta holka je hodně nezodpovědná ke svým financím aspoň se pro příště poučí" Projede hlavou myšlenka, když natahuji pomalu ruku k jejímu boku, ale to mě zaskočí prudké sevření zápěstí. "Kdy.....Kdy si všimla, že se ji chystám okrást?."