WHITE CROW

1. Kapitola

Ostrý sluneční svit, který se prodral skrz praskliny ve střeše mě zasáhl přímo do tváře. Znaveně pootevřu oči, abych spatřila kočku, která se nade mnou sklání se zvědavostí v očích, co dělám v jejím rajónu plném myší. "Kšá, kšá" oháním se dlaní po tvorovi, který náhle zaprskal a utekl z půdy pryč.  

Bylo by mi i jedno zda by se mnou ta chlupatá koule byla nahoře, ale nepotřebuji vidět ten ironický výraz hned po ránu. Skoro, jakoby se mi ta kočka neustále vysmívala, ale nejspíš se s tím ksichtem už narodila. 

"Samantho už jsi vzhůru?". Lehce pobouřený hlas muže se ozval zpoza poklopu na půdu a netrvalo to ani sekundu, když se nadzvedl. Skrz malou škvírku se na mě koukají modré očka. "Tatínek už má snídani hotovou čeká se jen na tebe". Drobounká dívka očividně chtěla zkontrolovat zda jsem v pořádku. 

Chvilku nic neříkám...... Opravdu se nejspíš musím zvednout a opustit teplé místečko v slámě. No co se dá dělat. V tomhle světě se chudí vyspí až v hrobě, i když nedivila bych se, kdyby naše kosti využili pro královské psy. Lepší na tohle, ale nemyslet. "Už jdu Sharloto. Vzkaž svému tatínkovi, že za pět minut jsem dole". Jen, co dořeknu větu ozve se klapnutí poklopu. "Už jde tatínku!". Její radostný výkřik šel slyšet všude po chalupě, ale komu by vadila radost dítěte. Člověka tenhle elán, alespoň po ránu nakopl do lepšího dne. 

Bez dalšího otálení se zvedám na nohy a nesmím zapomenout ani na protažení v zádech. Sláma byla sice teplá, ale rozhodně ne pohodlná. Sundám potrhanou košilku a oblečení, co je přehozené přes jeden trám si navleču na své chudé tělo. "Vzhůru na snídani" řeknu si pro sebe.

Otevřu poklop a po dřevěných vratkých schodech na kterých by se snad každý zabil se vydávám dolů. Co krok, to hlasité zapraskání dřeva. Člověk, kdyby se chtěl dostat po večerce ven, tak nemá šanci asi proto mám i takové místo na přespání. 

"Zase jsi ponocovala?! Víš, že dneska jdeme na pole" odsekl muž, který stál u plotny a vařil už rovnou oběd. 

"Vím, vím....nemohla jsem nějak usnout to je vše". Podrbu se na zátylku a ze stolu si ukradnu kus chleba se sýrem. "Sestřička měla zhasnuto, když jsem se večer šla napít. Opravdu asi nemohla usnout". Sharlota se mě vždy zastávala, i když nemusela a nebo rovnou lhala. Jsem si totiž jistá, že olejová lampa svítila skoro až do rána. 

Abych se, ale představila. Mé jméno je Samantha Andersoon. Sirotek už od jisté doby po jistém incidentu. Tenhle muž je bratr mého otce. Jeho manželka zemřela ten samý den co moji rodiče. Možná i proto se mě ujal on, i když v té době Sharlota měla teprve 2 měsíce a sám se starat o mimino a ještě hlídat dívku mohlo být velice riskantní. V téhle době bylo těžké uživit dva hladové krky a ještě sebe. Nicméně, kdyby se mě neujal on jsem si jistá, že bych zemřela. Ať už to na neschopnost se uživit nebo by odhalili, že patřím k obdařeným. Vše je, ale minulostí a vše dopadlo, tak jak mělo. Mám rodinu, jelikož mám je. 

"Běž napřed se Sharlotou musím dodělat oběd". Měl toho opravdu hodně, a tak nemohu být na obtíž nebo neuposlechnout. 

"Jasné, jasné už vyrážíme". Dojídám svůj poslední kousek chleba a vyrážím spolu s dívenkou na nedaleké pole, které už oplývalo nějakou úrodou. Tohle nebylo součástí naší obživy peněžně. Polovina toho, co zde vypěstujeme stejně shnije na nějakou chorobu, ale jako potrava pro nás tři to stačilo. 

"Sam koukej!". Otočím se za křikem, abych spatřila, jak se Sharlota raduje z ředkviček, které začala otrhávat a vkládat do ušmudlané sukně. 

"Vidíš já ti říkala, že vyrostou a ty stresuješ celou dobu, že ti to sní vrány. Proč by vrány jedli ředkvičky?". Pokývám hlavou do stran nad tím, že její logika mě někdy štvala ....omlouvalo jí to, že byla dítětem a ještě se měla čemu učit v tomhle světě. 

Její tvářičky se lehce nafoukli při mém popíchnutí. "Já říkala, že mi snědí semínka! Vrány jedí semínka a ty to víš moc dobře. Tatínek už mnohokrát postavil strašáka". Vžene mi to úsměv do tváře, když vidím, jak je ochotná se dohadovat i o takové maličkosti. Tenhle svět je ale moc krutý kolikrát jsem proklínala boha, proč zrovna někoho jako Sharlot poslal na tohle místo. Nebylo to fér, ale jak už vím. Život nikdy není fér vůči nikomu. 

"Konec tlachání a sbírat" ozval se její otec, který očividně vše stihl dřív než si myslel. Tohle byla každodenní idea. Vstát a jít pracovat, až do noci. 

"Samantho zítra budeš muset jít sbírat sama. Chci ukázat Sharlot, jak to chodí na trhu měla by se už začít učit, jak nakládat se zbožím". Chvilku váhám nad tím, co řekl, ale měl pravdu. Tohle pole je kousek za kopcem a od vesnice, jakož to od civilizace vcelku daleko. Zde se nenaučí nic jiného než okopávat brambory a pěstovat ředkvičky, které jsou stejně odporné a nechápu, proč zrovna tyhle semínka musí být nejlevnější. 

"Spolehni se. Zítra bude vše hotové, tak jako každý den". Nejspíš budu pracovat bez jediné pauzy, ale jeden den ještě nikoho nezabil v tak mladém věku. Po chvilce už započala tma. Teď už nemělo cenu sbírat a tak všichni tři umazaní od bláta se odebíráme domů. Já a Sharlota učiníme ještě koupel v nedaleké řece a znovu jdeme spát. 

Vylezu do svého kutlochu, kde sundám veškeré oblečení a přehodím přes sebe jen lehkou košilku. Tentokrát ponocování nepřipadalo v úvahu, ale vlastně po dnešku jsem tak unavená, že sláma, která mě bodá do těla je to nejmenší co vnímám. Teplo a pohodlí toho, že můžu ležet a prospat se pro mě byl mnohem podstatnější. Něco chundelatého se vedle mě zavrtělo. Znovu ta kočka. Pootevřu jedno oko, abych nakoukla co dělá, ale jen se stočila do klubíčka vedle mě s tím, že taky usíná. Nejspíš ji byla zima nebo nechtěla být sama. Těžko říct, co toho tvora donutilo si lehnout vedle mě, ale i její přítomnost byla na noc příjemná. 

Pokračování příště: