WHITE CROW

7. Kapitola

Stále nechápu, co se děje a kde se tu strýc vzal. Navíc? Proč má kolem sebe ty ještěry? Nikdy mi neřekl, že je obdařený, tak jak je tohle možné ksakru.

Nebe se začalo pomalu zatahovat, jakoby vycítilo, že se něco zlého děje. Netrvá to dlouho a kapky deště začnou dopadat na zem. 

"Neber to nijak osobně Sam, ale nedalo se nic dělat. Už mě nebavil ten život hloupého sedláka, co přežívá ze dne na den a stará se o dvě nedospělé holky," odplivl si na zem a pak pohladil jednoho z ještěrů po hlavě, který jen prudce vymrštil jazyk kterým zakmital a zase ho zatáhl do tlamy.

Stále ničemu nerozumím. "Jak se nedalo nic dělat strýci? Vždyť.....vždyť jsi se mě ujal a vychovával si sám Sharlotu," na sucho polknu, když periferním viděním spatřím Alyss, která jen mlčky stojí a probodává ho pohledem. 

 Náhle se začal smát nad tím, co řeknu. "Proč jsem každému k smíchu?" 

"Opravdu sis myslela, že jsem se vás ujal dobrovolně a upsal na sebe bič plný bídy?! Ze začátku možná, ale pak mi došlo, že jsem dávno mohl být ve svém teplém místečku na hradě. Jenže králové i já jsme se shodli o vaší záchraně. Díky tvým schopnostem, co jsi prokázala, jakožto hyena v tobě začali vidět králové potenciál, který by využili, jako vražednou zbraň. S Sharlotou to bylo podobné. Mysleli si, že když je mojí dcerou, tak bude stejně ne-li více silnější než já, ale byl to jen omyl, co se neměl narodit."

Mé srdce rychle buší, ale po těchhle slovech mám dojem, že se vše zastavilo. Do očí se mi hrnou slzy. Já mu věřila. Sharlota byla jeho vlastní dcera, ale to ho nezajímalo šlo mu jen o to,  aby zjistil, jakou silou oplýváme. 

"Ten den jsi měla umřít hlavně ty. Vlastně už dávno máš ležet pod drnem, ale možná jsme podcenili tvoji moc, a proto mě tak napadá nechceš se k nám přidat? K obdařeným, kteří uchovávají tohle království v řádu?" Ruku napřáhl ke mne, jakoby očekával zda přijdu blíž a odsouhlasím to. 

Hlava mi lehce klesne a očima spočinu na zemi, až to vypadá, jako bych tam hledala odpověď. Opravdu jsem jednu odpověď našla. Už vím, co ve mě vře. Je to čistý hněv. Nic jiného teď nevnímám jen touhu ho zabít. "Království kde je řád......tohle posraný království ti dlouho nevydrží, až dovedu White Crow na konec proroctví. Nedovolím, aby parchanti jako ty žili!" vyštěknu hlasitě, jak jen to jde a podívám se mu přímo do očí, jako šelma šelmě při začátku souboje. 

Ruku stáhl zpět k sobě a prohrábl vlasy s tichým povzdechem. "Co se dá dělat. Je mi líto, že se s tebou nedá domluvit, ale ty nevíš o co přicházíš." Viděl, jak se třepu a nejsem moc daleko od toho, abych využila sílu, jako před pěti lety, která mi způsobila Nihil. Věděl, jak tohohle využít a na tváří se mu koutky úst stočili do úšklebku. 

"Než zemřeš. Chci, abys vyslechla, jak to vlastně všechno bylo. Hádám že toužíš potom to slyšet. Jsi přeci hyena vstřebáváš dost téhle špíny neustále nemám pravdu? Jen, co ses narodila jsi byla považována za zrůdu. Nikdy nedokážeš úplně schovávat své obdaření jako ostatní. Proto po tobě děti házeli kamením a všichni se ti stranili krom tvých rodičů a mé ženy. Ovšem místo toho, aby začali tvůj talent zvětšovat a naučili tě se bránit vůči pouhému lidskému červu, tak tě začali utěšovat a ukazovat ti, jak se té moci zbavit. Nemohl jsem dovolit, aby ničili tvé schopnosti. Moje žena při výchově dcery, také dbala na dobrosrdečnost než nad nějakou silou. Vůbec si neuvědomovali, kým vlastně můžete být. Musel jsem zasáhnout a zachránit vás od nich. Možná o tom nevíš, ale naše krev patří k dávnému zrádci, který se upsal králům. Mohli byste sloužit králům, tak jako já, ale i po vraždě tvých rodičů a manželky to šlo vše z kopce. Ty jsi už byla zkažená svými rodiči a Sharlota to zdědila po své matce o tom jsem se přesvědčil na tržišti. Milá a usměvavá, plná radosti ze života. Odporné...." hodlal pokračovat, ale už to nevydržím. 

"Zavři už tu hubu!" oči se mi temní od nenávisti. Ne jen že zabil Sharlotu ten magor vyvraždil celou moji rodinu jen kvůli hloupé moci. Odsoudil všechny bezdůvodně jen proto, protože chtěli žít normálně! Proč mě musí tohle neustále pronásledovat místo obdařených bychom se měli jmenovat prokletí. Nevšímám si Alyss, která už do mě hučí celou dobu ať ho neposlouchám. Ona by snad nechtěla slyšet, jak to všechno vlastně bylo, kdyby se jednalo o její minulost?

Přísahám bohu, že toho parchanta zabiji tady a hned. Bez rozmyšlení se moje mysl zatemní, když využiji svoji rychlosti, abych mu uštědřila ránu, jenže. Přede mnou se mihnou bílé vlasy. "Alyss?!" 

Okamžitě začnu nabývat zpět vědomí. Nemohu jí ublížit ona se ničím neprovinila. Okamžitě rukami chytnu její boky, aby nespadla když do ní vrazím a očekávám, že provede nějaké kouzlo, kterým tohle vše zastaví. Místo toho, ale ucítím její stisk kolem těla. 

"Neposlouchej ho přesně tohohle chce docílit" zašeptala mi u ucha a dlaní zajela do mých vlasů načež dále svírá mé tělo v objetí. 

Cítím, jak celé tělo cuká od přebytečné energie, kterou vytvořil hněv. Co mám teď dělat? Co mám sakra dělat?!

"No, tak co bude?" muž si nedá pokoj, když se kouká na obě dívky. "Dělej Samantho si zase pomalá jako tvoji rodiče," odfrkl si a kopl do jednoho z kamínků před ním. 

Alyss mu věnuje, ale nenávistný pohled přičemž si moji hlavu natiskne na její hruď. Nechápu, jak mi to pomůže, ale po chvilce náhle slyším její tlukot srdce. Veškerá přebývající energie odpadne. Nevím, co se přesně děje, ale popravdě je mi to jedno. 

"Už to stačilo nenechám, abys jí ubližoval," nikdo to neměl v životě lehké ani ona, ale právě proto se mnou soucítí. Sama by nezvládla psychicky, kdyby jí někdo předhodil že kvůli ní zemřel její kamarád. Byla si toho vědoma, ale snažila se vše hodit na mě to byla možná ta chyba, které teď lituje. 

"Vypadni," z toho jak to řekne jde cítit strach. 

Strýc chvilku váhá zda opravdu odejít, ale je mu jasné, že pro tuhle chvíli by neměl šanci. Sám proti White Crow, která je obdařená dvakrát, tak silnější mocí než má on by nebyl moc dobrý tah. 

"Poroučím se a Sam....těším se na naše další setkání." Otočil se zády a odešel tam odkud se předtím vynořil. Spolu s ním i jeho ještěři, kteří celou dobu na situaci jen přihlíželi. Chvilku ještě šla vidět jejich silueta, ale nakonec je spolkla tma. 

"Tohle už nedělej. Jeho ještěři pohlcují emoce díky svému jazyku něco, jako když pes cítí strach z člověk. Jen co by ses přiblížila, tak naše přežití by už nebylo, tak jasné, jako teď" zašeptala, ale když mi věnovala pohled, tak se jen lehce pousmála. Usnula jsem u ní. 

Pokračování příště: