WHITE CROW

2. Kapitola

Ráno vše proběhlo, jako každý jiný den. Znovu to probuzení plné řevu, abych si pospíšila. 

Sharlota měla na tváři stále svůj veselý výraz plný nadšení a radosti z tohohle světa. Nikdy ji asi v tomhle ohledu nepochopím, ale možná je to tak lepší. "Sestřičko podej mi prosím chleba" vyhrkne na mě zrovna když bloumám nad smyslem tohoto světa. "Nevyrušuj prcku a už jsem ti několikrát říkala, ať mi takhle neříkáš" odseknu a jeden krajíc po ní hodím. Čekala bych, že se ji připlácené na obličej, ale ta mrška umí velice dobře chytat. Vyplázne jazyk, čím dá najevo, že vyhrála a se spokojeností si vychutnává už téměř plesnivé pečivo.

Pohledem uhnu k oknu, abych spatřila, jak je venku. "Strýci..... Dneska venku prší neodložíme to na jindy? Mohli bychom...." nedořeknu to, když silně uhodí do stolu a spolu s Sharlotou povyskočíme v údivu, co se děje. 

"Nemáme dostatek peněz nediskutuj se mnou. Půjdeš na pole a my půjdeme na trh". Byl přísný víc než kdykoliv jindy, ale v jeho očích se odráží strach. Nejspíš na tom nejsme s financemi moc dobře. Někdy zapomínám, že ten muž přede mnou nese veškeré to bahno na svých bedrech sám a při každém nesmyslném zákonu o zvýšení daní drží hubu a krok. 

V celé chalupě po jeho emočním výlevu zavládlo ticho. Nejspíš znamení, abych se vydala na cestu. "Tak se opatruj mrně večer se uvidíme."
 Lehce rozcuchám její vlásky. Strýc mi nevěnuje ani pohled nejspíš je sám už vším vyčerpaný a zaneprázdněný svými myšlenkami. "Opatrujte se" šeptnu a s těmi slovy vyrážím ve svém otrhaném oblečení ven.

Sice prší, ale ulice jsou stále plné života stejně jako když svítí slunce. "Ahoj Samantho" zamává na mě stará babička z verandy, když si to vyšlapuji k poli. Mávnutí oplácím spolu s úsměvem na tváři. Tahle vesnice vždy patřila k těm klidnějším. Možná to bylo tím, že zde nebyl jediný bohatý člověk, nebo možná tím, že zde převažovali staří lidé. Těžko říct, ale neměnila bych. 

Je to zvláštní jít takhle sama. Nikdo do vás nehučí ani si z vás neutahuje, ale je to jen jeden den a jsem si jistá, že jen co se chopím práce zapomenu na tyhle myšlenky.   

Pole na první pohled bylo rozbředlé a za normálních okolností se s takovou půdou nedá nic učinit, jenže zde musím dokázat i nemožné. Lopata se zaryla do ztěžklé hlíny a obláček páry se mi vydere z úst, když se vzduch okolo ochladil, ale i přesto se začnu potit při práci. Každý drn byl jako kámen a každé další zaseknutí lopaty bylo jako se postavit do pohyblivého písku. Bahno se lepilo na nohy a oblečení, čím mi znemožňovalo kolikrát plynulý pohyb. K práci mě stále žene pocit toho, jak nám bude zase o trochu lépe, když tohle zvládnu. Bez jediné přestávky pracuji dál. Dlaně mám od krve, ale ani to mě nezastaví. 

Pracovala, bych do noci nebýt toho chraplavého zvuku, který mě donutí se poohlédnout. Lopata zůstává v mých rukách, když vidím kočku v zuboženém stavu. Sotva už chodila a celé její tělo bylo ožehnuté. "Kdo ti to provedl" špitnu a s těmi slovy odhazuji nářadí, abych drobného tvora uchopila do náruče. 

Z tlamičky se mu vydral přiškrcený zvuk spolu s krví, která vytekla na mé triko. Až po chvilce si, ale všimnu fleku na zádech. Je to ta samá kočka, co lehává večer po mém boku. Ještě chvilku oddechovala než drobný obláček páry z jejich úst vyšel naposledy. Tělíčko, co bylo ještě před pár sekundami v křečích se uvolnilo. 

Chvilku nic nechápu. Kdo mohl udělat takové zvěrstvo? Kdo mohl........moje otázky se náhle utnou, když zrakem spočinu do dáli směrem k vesnici. Srdce se mi prudce rozbuší, když se k nebesům řítí masivní oblak černého kouře. Člověk by si to dokázal splést i s aktivní sopkou.