The Magic (HP, ff)

Kapitola pátá - ,,Nehádej se se mnou, lvíče."

Následujícího dne vstal velmi časně z rána. Snad proto, že nemohl dospat prvního školního dne, nebo snad z toho důvodu, že se mu celou noc zdály zmatené sny, které ale všechny končily stejně. Temnou postavou s bílými vlasy mizící kdesi v dálce, jím, jak za ní zoufale křičí a Albusem Brumbálem, tedy jeho mladší verzí, který zcela zoufale padá na kolena a se slzami v očích sleduje odcházejícího.

Na své spolubydlící nečekal - beztak je nechtěl budit a než aby hodiny seděl v posteli a četl si, to se raději projde po klidných chodbách a bude přemýšlet. Ano, tak to bude nejlepší.

Po včerejší večeři se všichni odebrali do svých společenských místností - všichni, až na primuse, kteří se museli ještě dlouho do noci trmácet bradavickými schodištěmi, aby uklidnili rozdováděné obrazy, které se už už chystaly slavit příjezd studentů. A tak se on spolu s jakousi dívkou z Mrzimoru, jejíž jméno mu i nadále zůstávalo záhadou, dostali do postelí až kolem druhé hodiny ráno. Obrazy totiž za žádnou cenu nechtěly zmlknout.

Byl tak hluboce zahloubán do svých myšlenek, že když procházel kolem vysoké sochy ošklivé čarodějnice v jedné z bočních chodeb druhého patra, nešikovně vrazil do drobné dívky, která si to šinula přesně opačným směrem, než on.

,,Jau, co děláš?" obořila se na něj, s bolestným šklebem ve tváři k němu zvedla svůj rozhořčený pohled. ,,Copak neumíš dávat pozor?"

Chvíli na ni zíral - zaraženě, úplně tupě, jakoby si zcela neuvědomoval její přítomnost. Když mu však několikrát zběsile zamávala hubenou dlaní přímo před nosem, jakoby se probudil.

,,No jo," zabručel a už se chtěl vydat chodbou dál a pokračovat svou cestou, když ho zastavil náhlý a pevný stisk na jeho paži.

,,To se mi ani neomluvíš?" narovnala se bojovně, ochotna se za svou čest klidně i být.

On se na ni však jen ušklíbl, povýšeným pohledem tolik typickým pro Blacky se na ni ušklíbl a s úšklebkem poznamenal: ,,Mohli bychom tady hodiny a hodiny polemizovat o tom, kdo vrazil do koho. A mě se skutečně nechce dohadovat s nějakou malou-," hodnotícím pohledem ji přejel od hlavy až k patě, přičemž se na zlomek sekundy zastavil na její červeno-zlaté kravatě.

,,-nebelvírkou," dodal o trochu méně nabubřele, ten úsměv mu však z tváře nezmizel.

,,Nehádej se se mnou, lvíče," doporučil jí ještě, než se z jejího sevření pěkně neurvale vytrhl, otočil se na patě a vydal se tou chodbou, kterou přišel, do Velké Síně na snídani.

***

,,Neviděla jsem tě dneska ve společenské místnosti," zesmutnila Druella, když se o půl hodiny později k němu připojila u zmijozelského stolu na snídani.

,,Čekala jsem tam na tebe od půl sedmé, na těch sedačkách uprostřed," upřesnila, zatímco si k čerstvě upečenému croissantu nalévala ovocný čaj.

,,Vstal jsem dnes dřív, měl jsem nějaké - ehm - povinnosti primuse," mrkl na ni v šibalském úsměvu, který mu jako jediný připomínal starého Siriuse Blacka.

Druella se zdála být s jeho odpovědí spokojená, jen tedy pokrčila rameny, pořádně se zakousla do své snídaně a když sousto s jasnými obtížemi polkla (protože s plnou pusou se přece nemluví, to dá rozum), věnovala mu snad ten nejsladší úsměv, vtiskla mu jemný polibek na tvář a pak mu do ucha šeptla: ,,Určitě mi to večer vynahradíš, že ano."

Pak již ani jeden nic neřekl, jelikož se k nim přiblížil profesor Křiklan s jejich novými rozvrhy a rozhodně by nebylo dobré, kdyby je zaslechl. A tak si jen s naprosto perfektními úsměvy od kolejního ředitele převzali rozvrhy (ke své smůle zjistili, že mají hned první hodinu dějiny čar a kouzel), jemně přikývli na jeho slova: ,,Jen ať se vám letos daří tak, jako obvykle," a pak už si to spolu zamířili směr učebna dějin čar a kouzel, kde se oba plánovali alespoň trochu prospat.