The Magic (HP, ff)

Kapitola třináctá -,,Do háje."

Ten večer se postel zdála příliš tvrdá a přikrývky kousavé.
Alphard se převaloval v posteli a za boha nemohl usnout. Hlavou se mu míhaly děsivé představy, které všechny končily u toho zpropadeného kousku pergamene.
Neodvážil se jej dosud rozmotat. Nechtěl vidět tu větu, která mu měla pomoct v turnaji. Stejně se o nic z toho neprosil.

Když se pozdě, vlastně už za tmy, odebral do ložnice, přihrnuli se k němu všichni chlapci. Jeden přes druhého na něj dotírali, aby jim prozradil veškeré podrobnosti, protože očividně vůbec nechápali, jak zle se Alphard právě cítí. A že mu bylo proklatě špatně.
Nakvašeným pohledem je všechny donutil udělat mu prostor a tak hned, jakmile se dostal k posteli, zatáhl borůvkově modré závěsy. Nechtěl s nikým mluvit. Nechtěl se na nikoho dívat. Chtěl se prostě vyspat z tohohle otravného snu.

Roličku položil na noční stolek, vyzul si boty a tak jak byl sebou plácl na postel. Obličej zaryk hluboko do bílého polštáře a chvíli dýchal těžký vzduch, než se konečně obrátil na záda. Strop se na něj šklebil jako ten nejarogantnější pán. Vysmíval se jeho neštěstí.

Nejprve svatba a teď tohle.

Zavřel oči. Zklidnil dech. Ale tok otravných myšlenek ukočírovat nedokázal.

Kdyby ho pohár nevybral, mohl si pobyt v Krásnohůlkách užít jako pěknou neplánovanou dovolenou. Mohl by se procházet po horách, sedět u jezera s Luissanne a bavit se nad tou smrtelně nebezpečnou hrou nazývánou Turnaj tří kouzelníků. Nikdo by na něj blbě necivěl, kdykoli by prošel kolem. Nikdo by od něj nic nečekal. Byl by prostě tady. Sám, jako vždycky, snad jen v přítomnosti jediné osoby, která tu pro něj mohla mít pochopení.

Druelle by tu radost nikdy neudělal, ale měl Luissanne rád. Byla hezká, chytrá a její smích nezněl jako syčení stovek hadů, ale spíše jako cinkání rolniček. Nezastávala slepě názory svých rodičů, kteří se viditelně stavěli na stranu nového protimudlovského hnutí, které kdesi v Evropě začalo sílit v celé spolu s jakýmsi Grindelwaldem. Věděla, že vražda nikdy nemůže být primárním řešením, a že by k ní lidé neměli přistupovat tak lehkovážně. A taky mu uměla skvělé promluvit do duše. Chápala, čím si prochází. Věděla to.

Tiše si povzdechl. Luissanne měl opravdu rád. Jako skvělou přítelkyni. Ale Druella se v něčem mýlila. Nedokázal by k ní cítit o nic víc, než přátelství.

Za oknem zmizel i ten poslední zbytek světla. Někdo zhasl svíce dole na zámku a tak se celá budova ponořila do noční tmy, snad jen měsíc na nebi trochu svítil na cestu nočním tvořím. Sovy vylétky z hnízda a vydaly se na noční toulku oblohou. Všichni na zámku se odebrali do říše snů.

Tedy - ne tak úplně.
Alpharda jako by si teplá náruč spánku odmítala vzít. Nechtěla ho s jeho starostmi. A nebo ho snad nutila k rozhodnutí, které sám od sebe učinit odmítal?

Posadil se. Víčka se mu klížila, ale po hodinách bezcílného přebalování věděl, že neusne. Ne, dokud mu bude v hlavě ležet ta nápověda.

Nejednalo se o britský pergamen, to poznal po hmatu. Nebo možná jen kvalita byla výrazně nižší, kdo ví. Byl převázaný rudou stuhou a na vnější strašně se lesklo maličkými písmeny A.B. Alphard Black.

Byl na pochybách. Až přečte slova napsaná na tom zdánlivě bezcenném kusu pergamenu, stane se pravda o turnaji až příliš definitivní. Bude muset napsat domů, že můžou být na svého synáčka prozatímně hrdí. A že určitě vyhraje, protože to je oč Blackovým půjde ze všeho nejvíc.

Srdce mu zase hlasitě bušilo.

Buch. Buch.

Roztřesenými prsty nahmatal konec stuhy.

Hluboký nádech.

Pomalu zatáhl za šňůrku. Ta sjela z dokonalé smyčky a svezla se Alphardovi do klína.

Hluboký výdech.

Pomalu, ukrutně pomalu začal roličku rozbalovat. Na horní strašně už viděl černě vyvedené ornamenty a krásnohůlský znal - velké písmeno B obklopené květinami a pod tím dvě zkřížené hůlky.

A slova. Psacím písmem napsaná rudým inskoustem.

Zatajil dech.

Teď to přijde. Ještě je cesty zpátky. Přelétl pohledem po prvních slovech. A pak rychlosti blesku přečetl i zbytek.

,,Královna na trůně sedí, na svoje království hledí, kde však je král, když vedle ní není?"

Zíral na tu větu jako opařený. Královna a král. Království. Budou snad hledat nějakého krále? Co to mělo znamenat? Tohle že měla být ta nápověda?

,,Do háje," zaklel šeptem a složil hlavu do dlaní.
Pokud to měla být hádanka, byl v loji. Protože o těch on nikdy pranic nevěděl a na žádnou nikdy nenašel správnou odpověď.

Královna. Král. Znamenalo to snad, že vyhraje ten, kdo královně jejího krále najde? Unesla ho snad sedmihlavá saň?
Nebo to byla jen slovní hříčka pro šachy?

Ráno bude muset poprosit o pomoc Luissanne. Třeba ji napadne něco jiného - přeci jen si dokázala všímat i absolutních maličkostí.

~~~
V poslední době na tyhle průpovídky moc nejsem, ale vzhledem k tomu, že jsem tady nějakou dobu nebyla...:D
Tahke kapitolka je o trošku kratší než ty předchozí, celkově čítá něco málo pod 800 slov, přesto ale bylo zbytečné ji jakkoli natahovat. A já moc doufám, že se vám líbila. Veškeré připomínky vítám s otevřenou náručí, stejně jako cokoli jiného, co byste snad měli na srdci. ❤️