The Magic (HP, ff)

Kapitola čtrnáctá - „Ať to jsou tedy hvězdy."

Snídaně. Croissant. Snad ta jediná snesitelná věc, kterou Alphard na téhle škole dokázal najít. Tedy, ještě tu samozřejmě byla Luissane, která se právě cpala tenounkými palačinkami s bohatou vrstvou marmelády a se svraštěným obočím ho sledovala.

„Pořád na mě někdo civí," zahuhlal neslyšně Alphard, když kolem něho proplula skupinka krásnohůlských studentek. Ty se nepokrytě hihňaly, zatímco si ukazovaly jeho směrem. Nenápadné jako sáňky v létě.

„To se dalo čekat," zahuhňala s plnou pusou Luissanne. „Jsi nejen bradavický šampion, ale taky pocházíš z rodové linie Blackových. A to je velká věc."

Geniální. Prostě skvělé. Alphard by se ani náhodou nedivil, kdyby jeho jméno ten děsivý pohár nevyflusl prostě a jen proto, že pochází z tak významné rodiny. Do háje, sakra práce. Z jednoho pekla utekl a hned se na něho řítilo další.

Zamračil se na Luissanne tak ošklivě, že těžce polkla sousto a na chvíli se omluvně zadívala do talíře. 

„Radši mi poraď, co s tou hádankou. Může znamenat tolik věcí a je tak nesmyslná - jaká královna a král?" Patriarchát. Matriarchát. Diktatura. Bylo království jen metafora, nebo to mysleli vážně? Budou oni jen šachové figurky v nějaké hře? Skoro to tak vypadalo...

Luissanne však nevypadala, že by měla nějaký nápad. Zatímco se pořád ještě cpala palačinkami, zatvářila se stejně zmateně jako se on v tu chvíli cítil.

„Já fakt netuším. Já," utřela si marmeládu z koutků, ,,jsem upřímně stejně ztracená, jako ty."

To mu tedy opravdu pomohla. Promnul si oči. Ze všeho toho tady byl unavený. Nebavilo ho to. Co když v tom úkolu přijde o život? Nebyl takový hlupák, aby si o sobě myslel, jaký že to není vynikající kouzelník. Turnaj měl prověřit jejich nejryzejší vlastnosti. Magické nadání skutečně stálo až na druhé koleji. A on byl psychicky těsně před zhroucením.

***

Na oběd se k němu Luissanne nepřipojila. Dokonce ani nikdo další z Bradavic se tam neukázal - všichni se rozhodli jít kamsi do hor podívat se na stádo Měsíčníků. Takže zůstal v Krásnohůlském zámku sám. 

Když už byl téměř  polovině své naložené porce, přisedla si k němu celá rozesmátá Genevieve. Zřejmě se pro jednou rozhodla opustit své kamarádky, nebo si s ním prostě jen chtěla pohovořit v soukromí, protože je nikde kolem neviděl. Neměl z ní ale dobrý pocit. Ač se usmívala skoro až od ucha k uchu, čišelo z ní něco nepěkného. Něco vypočítavého. Možná se v něm však jen začala probírat turnajová rivalita. Nepatřila k turnaji copak už po staletí?

„Hodně se o tobě mluví, Alpharde," začala anglicky. Překvapeně nadzvedl obočí. Její přízvuk byl tentam. 

„Mluví? Zajímalo by mě, proč," řekl tak, aby to vyznělo dostatečně ironicky a slušně zároveň. 

Zasmála se. Měla příjemný smích. Připomínala mu v mnohém Druellu - ta taky věděla, kdy se usmát, kdy mluvit a co říct. Tohle všechno byly atributy, které dívky získaly přímou výchovou v čistokrevných rodinách. Všechny se pak chovaly stejně nudně a odtažitě. Postrádali tu tolik potřebnou jiskru. A Alphard si až s Luissanne uvědomil, jak moc se mu takové dívky příčí. Ne, že by to však byla jejich vinna.

„Jistěže, drahoušku. Na cestě sem jsem slyšela minimálně čtyř dívky hádající se o tanec s tebou."

Nadzvedl obočí ještě o trochu výš. „Tanec? Se mnou? Domníval jsem se, že si svou taneční partnerku budu moct zvolit sám." 

Koutky úst mu na maličký okamžik zvadly jako okvětní lístky sedmikrásky. Najednou zněl odtažitěji a chladněji. Ne. 

Její úsměv se naopak roztáhl ještě víc. Oči jí teď zářily jasněji. Až teď si všiml, jak modré jsou. Téměř jako průzračná voda lesních potůčků. 

„To samozřejmě. Ale doufala jsem, že bys - " na chvíli se odmlčela a tajuplně se k němu naklonila ještě blíž. Museli vypadat jako dva spiklenci plánující nějaký dech beroucí plán. Možná atentát na britskou královnu? Možná vypadali jako dva milenci domlouvající si další schůzku. Potají. 

Bezděky se k ní naklonil také. Skoro cítil její dech na svém nose. Kdyby kolem nich nebylo tolik lidí, možná by se nechal strhnout okamžikem a políbil by ji. Na ta jemná ústa přetřená růžovou rtěnkou. Ruce by jí zaryl do husté medové hřívy a - z reality ho vytrhl její šepot.

„Doufala jsem, že bychom si mohli vyjít. Večer. Za svitu hvězd."

Její oči zářily jako ty nejjasnější hvězdy. A její pihy tvořily nádherná souhvězdí. Byla krásná, to bezpochyby. Ale taky musela být vrtkavá a umíněná. Ale koneckonců, je tu jen rok. Mohl by si svůj pobyt trochu osladit. Poslední svobodná léta. Troška povyražení přeci nikomu vadit nebude. A pokud se to nedozví doma... A i kdyby... Nepatrně se pousmál. 

A pak ten okamžik nechal plynout. Naklonil se až úplně k ní. Její dech už byl patrný. Přerývavý. Srdce jí muselo být o překot. Zadíval se jí zhluboka do očí a viděl v nich vášeň. Láskyplné obětí. Jeho rty se otřely o ty její. Nejdříve zlehka, jen jako ten nejslabší vánek. A pak ji políbil úplně. 

Nevnímal upřené pohledy přihlížejících. Nevnímal pohledy profesorů. Nevnímal nikoho. A nic. Uzavřel se do té jedné chvíle. Do toho prchavého okamžiku. 

Když se od sebe odtrhli, jako ve snách se postavil a věnoval jí malý úsměv. „Ať to jsou tedy hvězdy," zašeptal, než za obdivného hvízdání odešel ze síně. Oběd z půli nedojedený. Ale v myšlenkách pryč od prvního úkolu, pryč od té stupidní hádanky. Pryč od problémů, které tak nechtěl řešit.