Love is love |starker|

1.

Nejhorší na tom, když se teta dozvěděla, že jsem Spider-Man bylo, že v noci nedokázala usnout bez pocitu, že mi nehrozí smrtelné nebezpečí. Ten pohled, když jsem ji ten večer odpovídal na její jednotlivé otázky, kterými mě zasypávala, mě vzal zpátky časem do noci, kdy nám na dveře zazvonila policie. To bylo ještě ve starém domě. V jejích očích zahlédnu smuteční kytici pokaždé, když se mi podívá do očí. Tyhle chvíle mě nutí přemýšlet nad tím, zda mi to stojí za to. Jenže já asi jednoduše nemůžu přestat. Nemůžu si pomoci, protože mám silný pocit zodpovědnosti. Jak kdyby celé město muselo být pod mít dohledem, jinak se stane něco zlého. Byl bych přece neskutečně sobecký s takovou sílou sedět doma a věnovat se čistě jen škole a svému osobnímu životu. Nesmím zklamat ty, kteří potřebují pomoc, protože kdo jiný by jim pomohl, když ne já?

Připravuji si rozhovor s tetou až vyjdu ze svého pokoje stále ještě rozespalý a opuchlý. Oblékal jsem se pomalu a čistit zuby jsem si čistil pečlivěji než kdy předtím. Z našeho rozhovoru mi to ale v hlavě přepne na výmluvy, jak se rozhovoru vyhnout. Co by se stalo, kdybych do školy nešel? Mohl bych na tetu zahrát, že je mi blbě nebo tvrdit, že letní prázdniny přišli dřív, kvůli prasklému potrubí v učebně chemie. Nebo bych se mohl zamknout na záchodě s tím, že mám průjem... jenže vím, že nic z toho neudělám. Jen si zoufale povzdechnu, vezmu si do rukou tašku plnou učebnic a pomalinku otevřu dveře od pokoje.

„Dobré ráno, tetičko," řeknu nejistě. Naše konverzace je posledních několik hodin dost mizerná a o atmosféře, která je mezi námi ani nemluvím.

„Dobré ráno, zlatíčko," odpoví s milým oslovením, ale vím, že se za tím skrývá bolest a obavy. 

„Ehm, jak ses vyspala?"

„Petere musím do práce. Dávej na sebe pozor, uvidíme se odpoledne," vlepí mi pusu na čelo, přehodí si přes rameno černý kabát, do ruky si vezme klíče od auta a zabouchne za sebou hlavní dveře.

„To nešlo úplně podle plánu," řeknu si sám pro sebe a sednu si k jídelním stolu, abych do sebe dostal alespoň pár soust chleba, který mi teta přichystala. Ale po tomhle rozhovoru nemám ani trochu chuť k jídlu, takže si vezmu snídani jako svačinu do školy, seberu ze země batoh, hodím do něj snídani-svačinu a opustím byt, abych stihl první školní autobus.

.  .  .

Jako každé ráno i tohle na mě pod školními schody, kde jsou i stojany na kola, čeká můj nejlepší kamarád Ned. Zdraví a nastavuje ruku, abych si s ním dal placáka.

„Promiň, že jsem tak skleslý, ale tetička to ještě pořád nevstřebala," pozdravím ho místo ahoj, omluvou za svůj smutný obličej.

Podívá se na mě se soucitem v očích: „Nemůžeš se divit, že to tvá teta tak bere. Má tě hrozně moc ráda. Jsi jediný, koho má a nechce o tebe přijít. Navíc se to dozvěděla teprve předevčírem. Co si pamatuji, také mi trvalo, než jsem to vstřebal a přestal se tě vyptávat."

„Jenže ona se na nic neptá. Jen mě potajmu sleduje a prohlíží, jak kdyby mě měla vidět naposledy. A myslí si, že jí na očích nevidím, jak moc se tím trápí," pokračuji, „Nevím, co mám dělat. Totálně jsem to zvoral."

„Je den, kdy si neřekneš, jak jsi něco podělal?" ptá se mě Ned, zatím co společně jdeme po schodech do školní budovy. „Možná by sis měl přestat všechno tak brát, koupit jí nějakou květinu, ukázat jí, jak moc ti na ní záleží a dát jí pořádnou pusu. Vnímáš mě vůbec?! Změním téma, protože si moji radu stejně nevezmeš k srdci, brácho. Přišla ti pozvánka na párty od Flashe?" změní téma při vstupu do budovy.