Love is love |starker|

4.

Převalím se z jedné strany postele na druhou a rozespale zamžourám na displej telefonu, který mě budí z posledních sil. Podívám se na hodiny. Vyletím z postele, div se nepřerazím o zamotanou peřinu kolem mých kotníků, hodím na sebe první tričko, které uvidím a kalhoty, které jsou přehozené přes židli u počítače. Běžím do koupelny, rychlostí světla si upravím hnědý rozcuch, popadnu batoh, obuji se, vezmu klíčky z věšáku a běžím rychle po schodech dolů. Při cestě ven si ještě z kapsy vytáhnu mentolku, jelikož jsem si nestihl vyčistit ani zuby. „Hej počkejte!" křičím na žlutou krabici, která mizí v dáli a zatáčí za roh ulice.

Většinou jezdím do školy autobusem nebo chodím pěšky. Jenže poslední školní autobus mi ujel přímo před očima a pěšky to nestihnu. Jestli přijdu pozdě na hodinu chemie, učitelka Reedová mi dá hodinovou přednášku o tom, jak jsem byl dříve vzorný student a teď to se mnou jde celé z kopce od doby, kdy mě nemá pod kontrolou strýček Ben. A teď vážně nemám náladu něco takového poslouchat, takže musím honem rychle něco vymyslet, jelikož za deset minut zvoní na první hodinu.

V hlavě si přemítám všechny možnosti. Autobus mi ujel, oblek mám pořád u pana Starka, pěšky to nestihnu a přes vrch to vzít nemůžu, protože by mě někdo mohl vidět. Možná bych to mohl stihnout na kole. Když pojedu přes park a po hlavní silnici, tak bych si mohl stihnout sednout do lavice ještě před zvoněním.

Hledám v kapse klíče, které jsem si dal to kapsy od kalhot po odchodu z domu, zatím co jdu ke stojanu na kola. Někde mezi klíčem od bytu, klíčem od skříňky v tělocvičně a klíčem z minulého roku, kdy jsme ještě měli klíče ke školní skříňce namísto číselného kódu, bude klíč od zámku na kolo. Vytáhnu je tak rychle, že mi upadnou na zem, což mě trošku rozhodí vzhledem k tomu, že už mám jen osm minut. Ruce se mi třásly, takže bylo obtížné zámek odemknout, ale po dlouhém boji se mi to povede a mohl jsem konečně vyrazit.

Přes park to bude v pohodě, teda krom holubů, kteří sem tam vletí nemotorně do cesty a odmítají se hnout z místa, dokud nedojedí poslední kousek drobku, co jim nasypala stará paní. Už jsem ale zvyklý, takže to jednoduše vezmu po trávě okolo laviček na sezení a jedu dál. Po hlavní silnici už to bude horší. Nejsem žádný mistr v předpovědění trasy, kde by mě mohlo něco srazit a kde mám volnou cestu jako ve filmu Expresní zásilka. To, že mám šestý smysl, ještě neznamená, že dokážu takhle z fleku vytušit, že se mi něco přihodí. Vlastně mi to ještě moc dobře ovládat nejde a kolikrát se na mě má superschopnost sprostě vykašle.

Je tady vážně hodně aut, která jsou plná netrpělivých řidičů. Při takovém ránu, kdy člověk žene do práce, aby si mohl odpíchnout dřív, než si toho všimne váš šéf a nevyhodil vás, se těžko dává pozor na cestu. Obzvláště na kluka, co právě jede z pravé strany na kole a spěchá do školy, aby mu učitelka nepřednesla její beztak po večerech nacvičený monolog o dochvilnosti.

Ale vypadá to, že mám štěstí, protože mi naskočila zelená dřív, než jsem stihl zastavit u přechodu pro chodce. Pořádně se do toho teda opřu a jedu rovně přes křižovatku. Nikde kolem nic nejede, a tak se podívám na hodiny, kolik minut mi ještě zbývá. Pět a půl minuty. To byla poslední myšlenka, která mi proletěla hlavou. Nevšimnu si auta, stejně tak jako ono mě a dřív než stačím zareagovat společně s řidičem, skončím na kapotě jeho auta.

. . .

„Ehm... au. Bolí mě hlava. Kde to jsem?" Bolest je horší než kdyby vás někdo praštil krumpáčem po hlavě. Oči mě pálí z přímého světla, které mi svítí nad hlavou a do nosu mě praští známý smrad ze špitálu. Připomene mi to dětství, kdy jsem si narazil ruku při pádu z kola a teta se strýčkem o mě měli takový strach, že mě ještě ten večer vezli do nemocnice na rentgen.