Love is love |starker|

2.

„Dáš si Whisky, Tequilu nebo víno?" ptá se s hlavou pod barem.

„Já b–"

„Dělám si z tebe srandu. Jediné na co máš tenhle večer věk je limonáda," vykoukne ven a na desku, která je přede mnou mi položí zavřenou sklenici s oranžovou tekutinou uvnitř. Vytáhne z přihrádky otvírák a otevře ji.

Poděkuji.

„Takže Vy jste si vážně myslel, že bych to nezvládl?"

Podívá se na mě tázavým pohledem, zatím co si hodí dvě kostky ledu do sklenky se zlatou kapalinou.

„Happy mi to řekl," přiznám.

„Jak taky jinak," upře pohled někam do prostoru. „Ano. Vážně jsem si myslel, že tenhle úkol je pro tebe až moc velký. Nemusíš to chápat. Klidně mě za to můžeš nemít rád – nenávidět už by bylo ale příliš, vzhledem k tomu, že jsem ti dal nový oblek za miliony – ale zkus se vžít do mé kůže, kdy ti na zádech visí pubertální klíště, které se nutně musí hnát za každým problémem, který kolem něho letí a má nutkání věřit v to, že nikdo jiný než on by ho nezvládl," pokračuje. „Překvapil jsi mě, to ano, ale máš ještě hodně co dohánět, pokud by ses chtěl přiblížit k esu jako jsou Avengers," dopoví a napije se Whisky.

„Avengers?"

„Neříkám nebo nenaznačuji, že bys tam někdy mohl být. Na to děláš příliš mnoho chyb, které by mohly skončit fatálně, nebýt mě. Chci ti tím říct, že se musíš naučit kontrolovat, trénovat. A tím teď nemyslím jen střílet bezmyšlenkovitě pavučiny na zeď, ale skutečný trénink s profesionály, kteří ti ukáží, jak a kde hledat protivníkovi slabiny. Jak využít příležitostí. Jednoduše být tím, kdo by z tebe být mohl."

„Učte mě," vyhrknu bez přemýšlení.

„Prosím?"

„Učte mě. Máte mraky zkušeností. Už jste hodně zažil a dokážete z čehokoliv vytěžit maximum. Buďte můj učitel," rozhazuji rukama a snažím se tím zdůraznit, jak moc vážně to myslím.

Zasměje se tomu. „To přeci nemůžeš myslet vážně, Petere. Nemůžeš po mně chtít, abych tě učil něco, co sám nedokážu," vysvětluje. „Potřebuješ učitele, kterému bys byl roven. Někoho, kdo je rychlý a mrštný. Vím o pár takových, ale..."

„Ale?"

„Ale ani nevím, kde teď jsou. Už je to doba, co jsme se neviděli. Možná je zatím ani vidět nechci," řekne si poslední větu spíše pro sebe, ale i tak ji uslyším. Nebudu se ho ptát na to, co se stalo nebo koho tím myslí. Radši to hodím za hlavu a zkusím společnou konverzaci přesměrovat jinam.

„Řekl jste, že se můžu zeptat na kteroukoliv otázku budu chtít?"

„Ne úplně doslovně, ale budiž."

Odmlčím se. „Moje teta se to dozvěděla." Povzdechnu si nešťastně. „Myslím tím to, že jsem Spider-Man a nevzala to úplně nejlépe. Snažil jsem se jí to vysvětlit, ale vede si svou, že je to nebezpečné a časově vyčerpávající pro dospívajícího kluka. V první moment tady byla pro mě, jak to zvládneme společně, ale ráno, jak kdyby si přes noc uvědomila rizika. Byla někým úplně jiným. Neřekla mi, jak se bojí nebo to, jak je zklamaná, ale vidím jí na očích, jak moc se tím trápí a nevím co mám dělat," napiji se limonády a svěsím hlavu.

„Jednou by se to stejně dozvěděla. Při tvé neopatrnosti bych očekával, že už to dávno ví," zavtipkuje. „Děláš si s tím vážně hlavu, co?"

Pokrčím rameny, abych nevypadal jako blbeček.

„Možná bys teď měl být místo tady v New Yorku doma, sedět s tetou u televize a promluvit si o tom s ní. Určitě si všimla, že na ni nemáš tolik času jako dříve. Vsadím se, že jsi jí častokrát říkal kolik máš povinností ve škole, že musíš na poslední chvíli do knihovny a jí ten večer došlo, že to se školou nemělo nic společného. Lhal jsi jí a nesvěřil se osobě, která pro tebe měla být v životě opora. Vím, že jsi přišel o matku a otce. Tvá teta se zmínila při našem prvním rozhovoru, když jsem tě vyslal společně se mnou do Německa.  Možná jí jen zlomil srdce fakt, že selhala jako teta a jako přítel, kterému jsi se mohl kdykoliv svěřit. Petere nezapomeň, že i ona už má jen tebe a potřebuje tě víc než kdokoliv jiný. O svět se může postarat kterýkoliv hrdina, ale o tvojí tetu jedině ty."

„Asi máte pravdu. Měl bych teď být doma se svojí tetičkou May a říct jí, jak moc ji mám rád. Celé noci si povídat příběhy, které strýček Ben s tetou zažili, cpát se čokoládovým pudinkem a dívat se v televizi na nudné dokumentární filmy, které stejně krom nás nikdo jiný nesleduje."

„Můj proslov byl lepší, ale ten tvůj taky nebyl k zahození," podotkne.

„Jak moc troufalé ode mne teď bude Vaši nabídku pití limonády a rozhovoru o Vašem životě s prací odmítnout a jít domů říct vlastní tetě, jak moc mě to všechno mrzí?" pokřivím obličej nuceně.

„Na měsíc ti za to strhnu kapesné," odpoví ironicky.

Poprvé za celou dobu v přítomnosti Iron Mana se zasměji jeho vtipu.

„Vem si věci. Hodím tě tam," vstane z barové židle, odloží pití a počká, až udělám totéž.

. . .

Vytáhnu si klíče od bytu z kapsy a zhluboka se nadechnu. V autě jsem si sice v hlavě přehrával různé scénáře, protože pan Stark není typ člověka, který by mluvil pokud to není nezbytně nutné nebo pokud jste pubertální kluk, který k němu vzhlíží, ale většina z nich končí katastrofálně. Vyhození z bytu, pláč, nenávist, rány, odchod z bytu ke kamarádce nebo dlouhý proslov o tom, jak jsem ji zklamal a že jsem stejný jako můj otec. Jen jeden jediný končil neutrálně. Je to scénář, kde se na nebi objeví obrovský meteorit a zabije mě dřív, než stihnu otevřít ty dveře, před kterými ještě pořád stojím a nedokážu vzít za kliku.

Nadechnu se, otočím klíčem a vejdu dovnitř. Televize je zapnutá. Běží v ní nějaká reality show. Na kuchyňské lince v kuchyni leží nákup a vedle něho vzkaz. Hned je mi jasné, co to znamená. Teta není doma.

Povzdechnu si, odložím si školní tašku na zem a začnu uklízet nákup.

Při sklízení zeleniny do ledničky si něco uvědomím. Teta toho často mívá opravdu hodně. Nebudu lhát. Sám toho nemám málo. Škola, domácí úkoly a do toho poskakování venku a chytání zlodějů nebo robotických supů. Nemám pomalu čas ani na vlastní život. Jenže já byl vždy tak zaslepený vlastními povinnostmi, že jsem úplně zapomněl na tetu, která toho má taky hodně. Není to tak dávno, kdy jsme přišli o strýčka. Tenkrát mi teta do postele přinesla snídani. Přes den upekla sušenky a společně jsme truchlili nad ztrátou u jeho oblíbeného filmu. Ale nebyl jsem jediný, kdo ztratil někoho, koho miloval. Teta a strýček Ben se milovali déle, než si obyčejný člověk dokáže vůbec představit. I pro ni to bylo těžké období. Neuvědomoval jsem si, kolik toho mají ostatní i přesto, že nejsou žádní hrdinové, ale obyčejní prostí lidé.

Žehlení, praní, vaření, chození do práce a starání se o svého jediného synovce, kterého má a potřebuje. Rozhodl jsem se přiložit ruce k dílu a dát to tady do pořádku. Utřu prach, vysaji koberec, vytřu podlahu. Úklid není tak náročný a přesto jí to hodně pomůže. Vybalím zbytek nákupu a zaběhnu do koupelny pro kýbl, do kterého si napustím teplou vodu s prvním čistícím prostředkem, který najdu.