Love is love |starker|

13.

Další týden byl za mnou a pan Stark se pořád neozval. Kontroloval jsem mobil každých deset minut a doufal, že se ozve, jenže ono nic. Ned ze mě byl celý nervní, protože jsem absolutně nebyl při smyslech. „Přestaň ten mobil pořád hypnotizovat. Jsem z tebe jako na trní. Máš po škole čas?"

„Promiň Nede. Dneska musím jít zase... no vždyť víš... do ulic. Od toho zatčení jsem se věnoval spoustě jiným věcem."

„Hlavně, aby sis udělal čas ve čtvrtek. Což mi připomíná, že jsem nám sehnal holky na ples," pochlubil se.

„Kecáš! Jak? Myslel jsem, že si o nás holky neopřou ani kolo."

„Potkal jsem je tři dny zpátky, když jsem šel s mámou do půjčovny na konci naší čtvrtě. Víš kterou půjčovnu myslím, ne? Oblečení tam bylo vážně příšerný, ale máma si tam vybrala nějaké okrasné kytky vedle v květinářství. Než si máma nějaké vybrala, seznámil jsem se tam s Emily a Avou. Povídali jsme si o škole, kde studují a najednou mi trklo, že to ony by s námi mohly jít. Tak jsem se jich zeptal co dělají příští víkend a ony mi řekly, že půjdou rády."

„To je skvělý Nede. Jsem na tebe hrdý. Zvládl jsi sbalit dvě holky naráz," poplácám ho po zádech.

„Hlavně nezapomeň, že ve čtvrtek jdeš s námi. Musím mít jako kritika někoho jiného než mámu. Mámy totiž mají v popisu práce říkat, jak nám všechno sluší. Jenže já potřebuji názor od někoho, kdo ke mně bude upřímný a ne že mi řekne, jak mi to sluší a přitom v tom vypadám jako sardinka v jogurtu."

. . .

Odpoledne po škole si vytáhnu ze skříně svůj druhý batoh, ve kterém mám oblek. May oznámím, že se jdu podívat ven a oknem skočím na požární schodiště. Nahoře na střeše máme od souseda pod námi holubník, pro jeho holuby, za kterým se vždy převlékám. Převléknul bych se v pokoji, ale někdo by mě mohl vidět. Takhle je to sice ne tak pohodlné, ale rozhodně bezpečnější.

Své oblečení si strčím do prázdného batohu a přilepím ho pavučinou k budce pro ptáky. Protáhnu si svaly, aby mi oblek sednul na svá místa a rozhlédnu se kolem sebe. Rušno je tady v Queensu pořád, ale co se zločinnosti týče, je tu poslední dobou nějaký klid.

Přeběhnu pár střech a posadím se na okraj budovy. Pozoruji obyvatele města. Vzadu v parku si všimnu nějakého kluka, jak si hraje se svým pejskem. Hází mu míček a on ho vždy chytne a poslušně ho donese zpátky svému pánovi. Jako malý jsem si pejska vždy přál, ale potom co rodiče zemřeli jsem nechtěl tetu a strejdu zatěžovat nějakým psem, když už tak měli starosti jen se mnou.

Nějaký chlap se potácel po ulici a za chůze si četl noviny. Starší dáma kousek od něho na lavičce krmila holuby a jen pár metrů opodál v parku si děti hrály u fontány. Všechno tu bylo tak klidné, až mi to dalo pocit zbytečnosti. V takových dnech jsem sice rád, že nikomu nic nehrozí, ale vždy mě to přinutí se zeptat, zda tady jsem vůbec užitečný. Zda nemám dělat radši něco jiného. Užitečnějšího. Bohužel nikdy nevíte. Nemůžete si jen tak zmizet a doufat, že to někdo udělá za vás. Cítím velkou zodpovědnost za celé tohle město. I kdybych chtěl zmizet, nemůžu.

Povzdechnu si a lehnu si na záda. Hledám různé mraky, které by mi něco mohly připomínat, jenže ani na obloze žádné mraky nejsou. Nemá to cenu. Nic se tu neděje. Půjdu domů a radši si zpracuji esej z biologie. Tady je to ztráta času. Zvednu se ze střechy a přeletím pár budov zpátky k domu. Jenže něco mi říká, abych se na chvilku zastavil. Proč tady? Nic tu není. Jen pár popelnic a pohozených odpadků kolem.

„J-já dneska vážně nic nemám. Něco seženu, ale musíte mě pustit," prosí mně známý hlas. Skrčím se, aby mě neviděli a nastražím uši.