Love is love |starker|

5.

„Omlouvám se, že Vám skáču do řeči, ale to s tetou, jak jsme si povídali, dopadlo dobře. Vlastně líp než jsem čekal."

„Už jsem si zvykl," odpoví lehce otráveně na moji omluvu.

„Chtěl jsem tím říct, že Vám děkuji. Nebýt Vás, nic z toho by se nestalo," sklopím zrak.

Povzdechne si. „Nedáš si něco k pití? Nebo k jídlu? Než Pepper odjela, nakoupila tunu jídla a čeká, že se všechno sní. Nevím, co mi tím chce naznačit. Každopádně jestli máš jen trochu hlad, buď tak hodný a pomoz mi se toho zbavit," povzdychne si.

„Jezdí sem Pepper často? Myslím tím, zda se zapojuje do Vašeho života víc než jen jako... jak bych to jen řekl..."

„Často mě přesvědčovala ať s tím seknu, ale už to asi vzdala, jelikož už je to doba, co se mi naposledy snažila promlouvat do duše. A abych odpověděl i na tvou první otázku, tak to záleží dost na tom, zda se něco děje. Ráda se stará, když může. To taky vysvětluje ta plná lednice," odmlčí se. „Vážně nechceš nic k jídlu?" zkusí to znova, zatím co jdeme z garáže po schodech do přízemí.

Zasměji se tomu, ale nabídku odmítnu.

„Rád bych tady s tebou někde seděl, vlastně ani ne, ale mám ještě nějakou práci," obejme mě jednou rukou kolem ramen.

„Mohu nějak pomoct?"

„Nejvíce mi pomůžeš tím, když ti ukážu televizi v obývací místnosti, sedneš si na gauč a budeš se dívat na nějaké filmy."

„Chci Vám nějak pomoct. Prosím," zastavím a podívám se mu do očí.

„Vážím si tvé ochoty mi pomáhat, ale teď mi nejvíce pomůžeš právě tím, že mi pomáhat nebudeš," přiměje mě se zase hnout z místa a držet s ním krok. „Chovej se tady jako doma, pokud teda doma nevyhazuješ věci do povětří. To bych z tebe asi moc velkou radost neměl. Hned tady vlevo máš kuchyň. Máte snad doma kuchyň, ne? Jen se snažím působit pohostinsky."

„Nebojte. Zvládnu to tady," odpovím mu s pokřiveným obličejem.

„Přesně to jsem chtěl slyšet," rozcuchá mi vlasy do všech stran a odejde pryč dlouhou chodbou vedoucí do další obří otevřené místnosti.

Chvíli se nechápavě dívám, jak odchází a pak si vlasy upravím.

. . .

„Nechci se chlubit, ale zatím co ty jsi spal, já udělal spoustu práce," řekl s úšklebkem na rtech.

„Kolik je hodin?" promnu si oči a vyhrabu se z deky, která předtím než jsem si ji vzal, ležela složená na kraji šedé pohovky.

„Za šest minut sedm hodin večer."

„Mohu se podívat na Vaši práci, kterou jste udělal?"

„Já pořád nevím, zda jsi vážně tak velký fanda Iron Mana nebo se mi jen snažíš dokázat věrnost," nadzvedne jedno obočí a opře se o zeď.

„Tak to není! Jen... mám rád Vaši práci a—"

„A Iron Mana?"

„Ne to ne. Teda jo. No vlastně ne tak úplně. Jen jsem—"

„Býváš často tak vystresovaný? Protože to pro tvé tělo není vůbec dobrý. Měl by ses hodit do klidu. Jen si z tebe utahuji," usměje se pro sebe, že mu to vyšlo.

V tu chvíli si přijdu jako idiot. Nevím, jak mu odpovědět ani jak se tvářit. Nervózně se pousměji a budu doufat, že tohle byla ta správná odpověď.

„Pojď za mnou."

„Mohu se Vás na něco zeptat?" ptám se v rozpacích po cestě dolů.

„Už jsi se zeptal."

„P-prosím?"

„Právě jsi se mě zeptal."

„Ehm, jo. Jak jste věděl, že jsem se dostal do nemocnice?"

„Upřímně s tvojí šikovností, by to dokázal předpovědět každý. Ale pravda je taková, že máš ve svém školním batohu ještě pořád sledovací zařízení. Po tom incidentu s Vulturem jsem ti ho nestihl z batohu sundat. Muselo mi to vypadnout z hlavy."

„Cože?!" vypadlo ze mě bez přemýšlení.

„Nemám na práci jen tebe, chlapče, takže byla jen otázka času, kdy zapomenu na něco tak triviálního. Pokud tě mohu uklidnit, dnes ti ten čip z batohu vytáhneme, souhlasíš?" řekl a ruce dával nad hlavu jako signál, že se vzdává.

„Takže až doteď jste měl možnost sledovat každý můj krok."

„Měl a nevyužil. Je to čip, který jsem naprogramoval tak, aby mě upozornila Friday jen v případě, že bude čip vystavený velkému nárazu, tlakové vlně nebo například několika minutovému setrvání ve vodě.  Když tě to auto srazilo, Friday mi zaslala tvou aktuální polohu. Šlo mi v tu dobu jen o tvé bezpečí. O tom sledovacím zařízení jsem nevěděl, že tam stále je," bránil se.

Tím mi řekl dvě věci. První byla ta, že se o mě bál, aby se mi něco nestalo a druhá věc, která už mě tolik nepotěšila je, že mi nevěřil dostatečně na to, abych to zvládl i bez jeho záchrany. „Co kdybych dal batoh vyprat?"

,,Myslím, že by mi došlo, že u vás v bytě nemáte žádnou vodní nádrž, kde by ti hrozilo utonutí."

. . .

„Podej mi ten plochý šroubovák s třemi milimetry, ať se tam můžu dostat a deaktivovat. Super. Hotovo. Spokojený?" řekl otráveně.

„Rozhodně," usměji se vítězně.

Rozhlédnu se kolem sebe a zaujme mě na zemi něco malého a lesklého. Byl to jeden z klíčů, který ležel pod stolem. Zohnu se pro klíč k zemi a v momentě, kdy se zvedám ze země se praštím hlavou o desku stříbrného stolu až to zaduní. „Jsem v pohodě. Nic mi není," informuji ho. Položím klíč na stůl.

„Jsi v pořádku?" zeptá se nejistě. Přistoupí ke mně blíž, aby se na to podíval, ale já ho utvrdím v tom, že jsem v pohodě a začnu couvat. Nevšimnu si ale jednoho z kabelů, který leží na zemi, zakopnu o něj a dopadnu tvrdě na záda. V prvním momentu, kdy si Stark neuvědomí následky svého jednání, chytí mě v letu za ruku, aby mi pomohl nespadnout, neudrží rovnováhu a spadne na zem se mnou.

Posadím se na zem naproti Starkovi a začnu se omlouvat: „Promiňte! J-já zakopl o kabel a... a... a spadl."

Stark se postavil na nohy a začal se mi smát, jaké jsem nemehlo. „Ty jsi opravdu chodící neštěstí. Měl by ses nechat pojistit."

„Je mi to vážně líto. Nestalo se Vám nic?" Chystal jsem se zvednout, ale Stark mi ochotně podal ruku. Nabídku jsem přijal a nechal si pomoct ze země. Avšak nevypočítal sílu, kterou mě má zvednout a přitáhl si mě k sobě blíž, než jen do přátelské zóny. Byl jsem mu najednou tak blízko, že jsem cítil tlukot jeho srdce. 

„J-já..."

„Jsi lehčí, než jsem si myslel," a bez dalších slov ode mne odstoupí a jde uklidit ten prokletý klíč, díky kterému chci splynout s chladnou podlahou a už nikdy nenabýt podobu člověka. 

Jen se přepočítal a neodhadl mojí váhu. Nic víc, ale i tak mě to rozhodí natolik, že nejsem schopný se pohnout z místa. Být mu takhle blízko bylo hodně zvláštní. Nebyl jsem u nikoho ještě takhle blízko, pokud nepočítám rodinu nebo Neda, se kterým se ze srandy pereme v jeho pokoji.

„Nestůj tam jako solný sloup a pojď za mnou, abych ti ukázal na čem jsem pracoval. Nebo to už vidět nechceš?"

„Jsem docela unavený z dneška. A— "

„Chápu. Tvá teta už bude určitě z práce zpátky, tak si vezmi své věci a já tě odvezu domů."

Byl jsem vážně zvědavý, na čem to tam celé ty hodiny, které jsem prospal u televize, dělal, ale tahle situace mě natolik vyvedla z míry, že jsem ztratil veškerou chuť s ním být každou další minutu. Styděl jsem se za svou neopatrnost. Chtěl jsem prostě jen zmizet nebo se vpít do toho kovového stolu, který mi beztak způsobil modřinu, abych tam s ním už dále nemusel být.