Love is love |starker|

9.

Plný vzteku a naprosté nepříčetnosti, kterou jsem mu viděl v očích, se rozhodl mi ránu oplatit. Napřáhl jsem se, že mu v protiútoku vrazím další dřív, než mě stihne zasáhnout, ale Brad a Josh mě chytili každý z jedné strany a pevně přidrželi jako terč pro Flashovu pěst. Jedna rána přišla pod levé oko a druhá do nosu, jenže Flash nebyl k zastavení. Přes ostrou bolest v levé části mého obličeje a natékajícím okem, jsem schytal další ránu do břicha. Bolestí tak tupou a intenzivní jsem se chtěl svalit na zem, avšak dokud mě drželi, mé tělo pouze tvrdě dopadlo na kolena. Než se stačím vzpamatovat, přijde další vlna silné bolesti, která mi odstartuje železité teplo v ústech. 

Nešlo nic dělat. Byli v přesile. Mohl jsem to celé už dávno skončit. Vlastně i zabránit tomu, aby se tahle rvačka vůbec stala, ale těžko budu všem vysvětlovat, jak jsem zvládl přeprat tři nejlepší sportovce na naší škole, když pak během tělocviku předstírám únavu už při prvním uběhnutým kolečku kolem fotbalového hřiště.   

Flash mě chytí za vlasy a do ucha přes zaťaté zuby pošeptá: „Tohle ti bude blízké. Když tak hezky klečíš, mohl bys udělat Bradovi službu."

„Cože? Proč mně?" ozval se Brad.

„Protože jsem to kurva řekl! Nepokoušej moji trpělivost nebo budeš další na řadě."

V tu chvíli, pokud něco neudělám, bude pozdě. Rychlostí blesku vstanu na obě nohy, zapřu se a oba dva přehodím přes svá ramena. Nešlo mi o ně, takže je nechám ležet a vrhnu se na Flashe. Skočím na něho a srazím ho na tvrdou zem, kde do začnu zasypávat jednou pěstí za druhou a křičím při tom, aby už konečně držel hubu.  

Brad a Josh mě po chvíli popadnou za obě ruce a odtáhnou od Flashe dost daleko na to, aby mě mohli uzemnit. Praští se mnou o zem a hlavu mi přišlápnou k teplému asfaltu. Zatmí se mi před očima a v uších se ozve nepříjemné pískání. 

„Ty parchante!! My víme, že se jen nechceš přiznat. Všechno je to pravda!," smál se nahlas, plival krev a během toho se mu už po celém obličeji zbarvovali velké nepravidelné kruhy od mých pěstí.   

Začnu se znova vzpírat, což zastavil Josh dalším kopancem, který mě na pár sekund vyřadil ze hry. Zvedli mé bezvládné tělo a Flash mi podržel hlavu nahoře, zatím co mě seznamoval s mojí blízkou budoucností. „A teď Parkere, otevřeš tu svojí zasranou pusu a budeš držet!" supěl vzteky celý od krve. Těžko říct zda byla jen jeho nebo i moje. 

„Kámo, já nechci ab—"

„Drž hubu!!" okřikl ho Flash vzteky bez sebe.  

Plival jsem krev, bolela mě hlava a cítil příjemné teplo. Ještě pořád mi pískalo v uších a vše bylo rozmazané, nic nedávalo smysl. Jediný záchytný bod byla země, na které jsem klečel a nespadl jen díky Joshovi, který mě stále pevně držel.  

Nebránil jsem se. Ani nemohl, jelikož hlava stejně neposlouchala a tělo už vůbec ne. Bradovi se nechtělo, ale Flash na něj řval tak moc nahlas, až jsem Bradův strach z Flashe cítil i já. Přišel ke mně a řekl potichu: „Promiň."

Byli v jedné velké výhodě. Tady se rvačky dějí pořád, a tak už se nikdo ani nenamáhá, aby volal policii nebo se snažil někomu pomoct. Za celou dobu kolem ulice projelo jen pár aut a lidi žádní. Chápu je. Nikdo by se nechtěl zamotat do rvačky. Nedávám jim to za vinu. 

Flash díky alkoholu byl o dost nevrlejší než obvykle a Brad to bohužel odskáče zároveň se mnou. Avšak uběhly minimálně dobré dvě minuty a on přede mnou pořád jen stál jako socha a nic nedělal. ,,Uhni, udělám to sám" odstrčí ho Flash a stáhne si kalhoty. Z ničeho nic zaslechnu pískání gum o silnici. Vím, že to není halucinace, protože ostatních na zvuk zarea—

.   .   .

Otevřu oči. Jak se situace vyvíjí? Všechno je příliš těžké. Oční víčka se mi zavřou a mé tělo, které po celou dobu bojovalo s únavou, se svalí plnou vahou k zemi. Slyším své myšlenky, jak říkají, že už nemám sílu na to se zvednout a celé tělo mě bolí. Není to tak hrozné, když ležím. To zvládnu. Na pár minut si odpočinu a bude to v pohodě. Jen chviličku. Zavřu oči a pak půjdu domů.

.   .   .

„Hej. Hej! Slyšíš mě?" budil mě někdo z dálky. „Vstávej."

Něco mi říká, ať se zvednu a jdu dál, ale moje tělo mě neposlouchá. Cokoliv jsem mu přikázal, jak kdyby vůbec nebylo moje. Po dlouhém boji sám se sebou se vzepřu a své tělo nějakým způsobem přiměji k tomu, aby se hnulo. Nebylo to tak těžké, jak se zdálo. Ani jsem se necítil vyčerpaný. Gravitace, jak kdyby mi pomáhala necítit únavu. Šlo to samo.

.   .   .

„Ano. Ano. Ne nějací kluci ho napadli. Jak to mám sakra vědět?! Ne přijel jsem tam až potom."

„Odvezeme ho na rentgen a uvidíme."

„Vy se zatím posaďte tady."

Probudí mě neznámé hlasy. Probouzím jsem se do neznámého prostředí. Všude jsou ostrá světla, která mi vypalují oči. „Kde jsem? Chytil mě? Potřebuji se odsud dostat." Začnu sebou mlátit a doufám, že se tak osvobodím. Kde jsou všichni? Nebyl jsem teď u Neda? „Polil mi mikinu Fantou. Ten koláč byl vážně skvělý," mumlám.

„Uklidněte ho někdo nebo takhle mu snímky na rentgenu neuděláme," křičel mužský hlas. „Sestro, pět miligramů Diazepamu. Hned!"

.   .   .

„Petere, jak je ti?"

Snažím se otevřít oči. Moje víčka váží tak tunu, ale nakonec se mi je otevřít podaří. Oslepí mě ostré světlo a když se podívám kolem sebe, vidím vše rozmazaně. „Asi dobře. Nic necítím."

„Sestra ti dala prášky na utlumení bolesti. Mělo by to být dobrý. Víš co se stalo? Co si pamatuješ?"

„Něco si pamatuji, ale je to rozmazané a polovina z toho je v mlze. Proč si nic nepamatuji?" zděsím se. A kdo je ta osoba, se kterou mluvím? Proč mu to všechno říkám? Je to doktor?

„Zbilo tě pár kluků. Asi se znáte. Křičel tvé jméno, takže aspoň on zná tebe. Hlavní je, že jsi v pořádku. Tetě jsem volal. Sdělil jsem jí, že se o tebe postarám. Nechtěla nabídku přijmout, ale musela by si vzít volno v práci a já jí nechtěl dělat starosti, takže nakonec jsem ji přemluvil."

„Pane Starku?" zeptám se váhavě. „Jak to, že pokaždé, když se mi něco stane, objevíte se tam Vy?"

„Tobě se v těch nemocnicích líbí, mám pravdu?"

„Jo. Není nic lepšího než bílé stěny, bílé povlečení, cizí lidé a Váš starostlivý obličej, jak kdybych do pěti minut měl umřít. Teda aspoň předpokládám, že tak vypadáte, protože já vážně vidím jen na jedno oko a to ještě rozmazaně," uchechtnu se, ale vzápětí syknu bolestí, která přijde od žeber a vystřelí až do ramene. „Kdy mě pustí?"

„Až vypíšou dokumentaci. Navíc zdrogovaný nikam nemůžeš. Pak tě hodím domů. Sestra říkala, že jsi měl menší otřes mozku, tak na tebe má někdo dohlížet. Chtěli si tě tu nechat, ale řekl jsem jim, že na tebe dám pozor a kdyby něco, zavolám jim. Počkám s tebou doma než přijede tvá teta z práce."

„Nechci Vám přidělávat starosti, omlouvám se."