Love is love |starker|

6.

Díky bohu je tenhle den už za mnou. Ne, že by dny ostatních nebyly taky tak příšerné, jako ty moje, ale komu by se poštěstilo to, co dneska mně? Tolik smůly v několika hodinách je dle mého názoru proti nějakým vesmírným pravidlům. Nejdříve jsem zaspal do školy, ale to by se dalo vysvětlit tím, že jsem do noci koukal do mobilu a psal si s Nedem. A tak by se dalo říct, že si za to můžu sám. Jenže pak mi ujel autobus přímo před očima. Ale to se vlastně vracíme k bodu á, za který si mohu já. Respektive kdybych nešel pozdě spát, nezaspal bych a neujel mi autobus. Musel jsem teda jet do školy na kole, abych neměl problém u učitelky Reedové. Tam mě po cestě srazilo na křižovatce auto, protože jsem nedával dost velký pozor a díval se do telefonu na čas. Takže za to si vlastně můžu taky já?! No můžou za to vlastně dvě věci. Kdybych nešel pozdě spát, neujel by mi autobus a nemusel bych jet do školy na kole, plus kdybych nekoukal do toho telefonu, dalo by se to ještě zachránit, ale ani to se nestalo, a tak jsem skončil v nemocnici. Člověk když si takhle pěkně rozebere celý svůj den, zjistí, jaký je vlastně hňup.

V nemocnici během toho co jsem se odtamtud stěhoval, pan Stark přivedl tetu přes telefon dost možná k infarktu, ale domluvil to tak, aby nešla z práce domů, ale abych já šel k němu na základnu Avengers. Doteď si říkám, že to od něho bylo vážně hezké, ale kdybych věděl, co všechno pokazím, radši bych byl doma a poslouchal tetu, jak se mě neustále ptá, zda jsem v pořádku. 

Na základně, jak kdyby to tomu nahoře nestačilo a chtěl se pobavit ještě víc, narazil jsem hlavou do kovového stolu. Pak jsem zakopl o kabel, za což si mohu z části taky sám, když nad tím tak přemýšlím, protože kdybych nechal pana Starka, aby se mi na tu modřinu podíval, nic dalšího by se stalo. 

Ach jo, už nikdy se nebudu cítit tak špatně jako teď. Měl bych přibrat na váze nebo to byl nemotorný kompliment? Možná nad tím zbytečně moc přemýšlím.

.   .   .

Cítil jsem vůni jeho parfému, byla příjemná...

Otevřu oči. Už napůl v polospánku mě tahle myšlenka zase rychle probere. ,,Cože?" zeptám se překvapeně sám sebe. 

.   .   .

Je špatné cítit se dobře, při představě, že jsem mu byl jednu chvíli tak blízko? Myslím, že se pořád cítím trapně, ale vzhledem k mým vnitřním pocitům je tam i jakási vděčnost. 

,,Petere, spal jsi dneska vůbec?" vyruší mě otázka při skládání kytičky z čokoládových kuliček v misce plné mléka. 

,,Jsem jen nervózní z celé té organizace závěrečného plesu. Neboj, až to skončí, budu zase v klidu spát," věnuji jí úsměv a dokončím kytičku poslední kuličkou. 

.   .   . 

Během výkladu o alkanech si sebe představím jako methan a pana Starka v jeho dílně, jak mezi námi dochází ke srážce. Co když tření způsobilo vznik nějaké jiskry? A kombinace vzduchu s jiskrou a mým methanovým jádrem vyvolá explozi v podobě otravných myšlenek?