Proč je moje sestra tak divná?

Zeď

Ahoj, jmenuju se Vojtěška, je mi třináct let a prosím, neříkejte mi Vojtěško. Je to ponižující jméno a to, že mi ho rodiče dali, je určitě jedno ze zlomyslných děl mojí starší sestry Oliny. Taky to byla ona, která mi poprvé řekla Funny, i když se mi tím snažila vysmívat. Naštěstí je Funny lehčí na zapamatování pro její ptačí mozeček a obecně i přijatelné, takže se ujalo. Navíc mi sedí. Takže tak. Jelikož funny, to já jsem.

Bylo chladné zimní odpoledne, venku sněžilo a celá jsem byla promrzlá. Na boty se mi nalepily veliké sněhové bambule a se zasněženou čepicí jsem nevypadala o moc jinak než Yetti. Když jsem těžce vpadla do dveří a ovanul mne příjemný vzduch domova, ucítila jsem, jak mi začínají rozmrzat tváře a z mých bot se okamžitě spouští potůčky špinavé vody. Ometla jsem svoji školní tašku od téměř souvislé vrstvy sněhu, než jsem ji hodila na lavici v předsíni, konečně jsem zvedla oči a...

Uprostřed chodby stála Olina. Nejen, že na sobě měla svůj příšerný fialovo-žlutý svetr, který přímo bil do očí, ale k zeleným šortkám se prostě chlupaté oranžové ponožky nenosí. Na to bych však byla i připravená, jelikož takové věci jsou na denním pořádku, ale ona se ani neotočila, jenom důkladně zkoumala něco na stěně.

"Ehm, co to tam máš, Oli?" zeptala jsem se obezřetně, protože mě ještě čekala cesta chodbou kolem ní a nebylo příliš vhodné si ji proti sobě poštvat hned od začátku.

"Hmm?" udělala jen ona a dál se zabývala tou svojí... věcí. Co já si pamatuju, nikdy na tý zdi nic nebylo. Vzala jsem si tašku a ve svých ťapkách opatrně obešla tu loužičku sněhu, která zbyla z Yettiho. Později to utřu.

Jak jsem se však kradla šerem chodby, právě v tu chvíli, když jsem Olinu míjela, všimla jsem si, že v ruce něco drží. Hmm, není to náhodou moje narozeninová čokoláda?

"Ty, Oli, není to náhodou moje narozeninová čokoláda?" zastavila jsem se. Zas takový srab nejsem. Nejsem vlastně vůbec srab, ale kolem ní je vždycky lepší brát věci s rezervou. Jenže, co je moc, to je moc.

"Ne, nepoznáš mojí narozeninovou čokoládu?" ani nezvedla hlavu.

"Jsem si téměř jistá, že to V černou fixkou jasně značí, že ta čokoláda je moje," diplomaticky jsem se jí pokusila vysvětlit a začínalo mě poměrně dost štvát, že mi vůbec nevěnuje pozornost.

"Žádný V tam není," odsekla, "a i kdyby bylo, znamenalo by: Vobluda. To jsem já, podle tvých slov, tedy mne nech na pokoji."

Měla jsem už nutkání křičet, ale nekřičela jsem. Její hatmatilka se dala jen stěží poslouchat: "To je moje čokoláda. V značí Vojtěšku, ty hloupá!" Co to má pořád s tou zdí? Zároveň bylo zvláštně fascinující, jak čokoládu napůl rozbalila a nejedla ji jako člověk: po dílcích; ani po řádcích (i to už je, podle mého, na hranici únosnosti), ale ukusovala ji, tak jak byla. Celou tabulku čokolády. Mojí mléčné čokolády. Mohla jsem vyletět z kůže.

"Aha, Vojtěška. Hmm, Vojtěško, to je od tebe, ta voda v předsíni?"

"Jo, ale nejdřív mi dej tu čokoládu!" Vůbec jsem neměla radost, že se zase jednou mluví s používáním mého pravého jména. Už i rodiče mi říkali Funny, ale Olina, ta, která mou spásu vymyslela, se zařekla, že ji nebude používat, pokud by to mělo znamenat vstřícný krok vůči mně.

Konečně se na mě otočila a hrozivým výrazem si mě z výšky změřila, já ale neustoupila. Dělá to ráda, že se snaží nahnat lidem strach, jenže já jenom natáhla ruku: "Čokoládu." Už dávno jsem ji prohlédla.

"Vojtěško, vyrušuješ mne od mých vědeckých pozorování. Utři tu vodu a zmiz," pronesla.

Maminka říká, že na sebe máme být milé. Šla jsem utřít vodu, beztoho, co je mi po nakousané čokoládě, lepší bude nechat to Olinu sežrat a pak se domáhat nové. Když jsem kolem ní vztekle odcházela do pokoje, který je bohužel náš společný, nechtěně, opakuji, opravdu to bylo nechtěně, jsem do ní loktem strčila. Lekla jsem se, protože jsem netoužila po dalších interakcích, které stejně nikam nevedou, ale ona už byla zase jako v transu. Upřeně hleděla na zeď a já se rychlým, letmým pohledem přesvědčila, že tam opravdu není nic než omítka.

Proč je moje sestra tak divná?