Alexandre si užíval svoje edukativní prázdniny v Praze a ubytovaný byl v mojí posteli. Nemáme tolik pokojů, abychom ho mohli poctít jeho vlastním, takže nakonec bylo rozhodnuto, ať spolu výměnní studenti bydlí na jedné palandě. Já jsem zatím spala na matraci v ložnici rodičů. To je jasné, že jeden týden se to dá přežít.
Vlastně jsem byla děsně ráda, že tu Alexandre je.
Byl společenský, ale bohužel, pokud jsem s ním chtěla komunikovat, bylo třeba použít překladač, slovník, nebo Olinu, experta na ájinu. To všechno mi přišlo hrozné, ale upřímně, několikrát jsem se k překladači uchýlila, neboť mi Alexandreho bylo líto, totiž že jediný s kým si může povídat je podívín Olina nebo náš přespříliš angažovaný táta a to jen večer.
"Hi, what's your name?" zeptal se mě Alexandre hned při příjezdu.
"Funny," odpověděla jsem rychle, než se Olina stačila nadechnout. Tím moje znalosti a dovednosti v oblasti angličtiny prozatím končily.
"Doesn't sound very tchéque," zvedl nedůvěřivě obočí, ale hned na mě vesele zamrkal. Měla jsem silný dojem, že poslední slovo nebylo anglické, ale francouzské, ale protože jsem nerozuměla, jenom jsem se začervenala a rozpačitě jsem mlčela.
"It's not," pospíšila si Olina a zlomyslně se na mě zašklebila, "it's a nickname. But she likes it more, her real name is in our language almost as if it was meant for a dog. Our parents must have been out of their minds when naming her."
Nevěděla jsem, co mu říkala a to mě žralo, zejména protože jsem nezaslechla svoje pravé jméno, takže jsem skutečně neměla tušení, o čem mohli mluvit. Podle Olinina výrazu jsem byla právě ztrapněna, a to tu náš host nebyl ani celé dvě minuty.
Měl tmavé vlasy a výrazné rysy v obličeji. Zvláštně velkou hlavu na hubeném krku, mluvil cizím jazykem, dokonce dvěma cizími jazyky a já jsem se pokořeně vydala do ložnice rodičů, abych se usadila na matraci a ponořila se do knížky. Nemělo to cenu. Stejně jsem ho litovala, že dostal zrovna Olinu, a nejhorší na tom bylo, že ona ani do té Francie nepojede. Jenom jsme ubytovávali, protože někdo jiný to na poslední chvíli odřekl.
Francouzi se sprchují ráno, Češi většinou večer, na to jsme si museli brzy zvyknout. No, Olina mu to mohla vysvětlit, byl jinak vstřícný a chápavý, ale ona to neudělala, abych se já mohla ztrapňovat, když jsem si šla čistit zuby a narazila jsem na zamčené dveře koupelny. Totiž, vzala jsem za kliku a až dodatečně jsem si uvědomila, že slyším sprchu. Dveře sebou cukly, ale naštěstí se neotevřely. Zato Olina byla připravená: "Very Funny. Sorry, she's just forgetful! I'm sure, she'll get it right soon!"
Alexandre to ale bral s humorem a u snídaně jsme posunky vtipkovali přes malovanou konvici s čajem. Olina seděla skrčená na svém bezpečném místě v rohu u stěny, tak daleko, že nikdy nemusí dávat příbory a stěžovala si, že už zase máme červený čaj, který ona nemůže pít. Je příliš koncentrovaný. Ukázalo se, že Alexandre má mnoho skrytých talentů. Má bezchybnou mušku, když plive pecky z třešňové bublaniny rovnou do koše. Bez problémů dokáže mluvit s plnou pusou, aniž by mu padaly od úst drobky a je mu rozumět. Alespoň Olina to říká, já nemám ani ponětí jestli ta hatmatilka dává smysl nebo ne.
Třetí den svého pobytu, tedy ve středu mi přinesl žíhaný žluto-červený tulipán. Usmál se, když mi ho podal a zouval si boty. Proti své vůli jsem roztávala.
ČTEŠ
Proč je moje sestra tak divná?
Short Story... právě v tu chvíli, když jsem Olinu míjela, všimla jsem si, že v ruce něco drží. Hmm, není to náhodou moje narozeninová čokoláda? "Ty, Oli, není to náhodou moje narozeninová čokoláda?" zastavila jsem se. Zas takový srab nejsem. Nejsem vlastně vůb...
