Proč je moje sestra tak divná?

Holub

Část 1.

Sněžilo už od božího rána, ještě než se rozednilo a pak i dál. Ale nebyly to husté chuchvalce, slepeniny v chumelenici nebo tak, ani křišťálové střípky, ani, říkejte si co chcete, jen mne prosím vyslechněte. Olina šmejdila od rána po pokoji, což bylo krajně nezvyklé. V sedm hodin se rozhodla čistit terárium svých bílých myšek a byla při tom taková zpomalená, těžkopádná, skoro se zdálo, že v těch svých pantoflích ( jedna bota červená, druhá modrá, a ne, takhle se normálně nedají v obchodech dostat) klopýtá. Převalila jsem se na druhý bok, ale bylo mi nepříjemné stavět se k ní zády, tak jsem se musela hned zase otočit.
Vážně. V sobotu. V sedm. Olino!

"Nemáš ještě náhodou spát?" zabručela jsem s nepříjemným tušením, že už neusnu, "neříkalas někdy nedávno, že tě nemáme čekat ani na oběd?"

"Možná. Promiň, mám pochroumanej spánkovej režim," zazívala, ale bylo to vynucené zívání, na rozdíl ode mne byla úplně vzhůru. Dlouho, očividně.

Úplně jsem jí nerozuměla, ale co na tom sešlo? S tajným supěním jsem se vydala do kuchyně na lov čaje, ale bylo příliš brzy. Co se ale taky divit, v sedm ráno v sobotu.

"Půjdeš se mnou do knihovny?" zeptala se starší sestra přesně ve chvíli, když jsem se znovu pohodlně uvelebila v peřinách, tentokrát vybavená i do nejkrutější nepohody, totiž s knížkou. Na odpověď jsem zamručela něco neurčitého, nechtělo se mi ji odmítnout, ale na druhou stranu, pomalu jsem se zabírala do písmenek, pocitů a vět a moc pozornosti mi na Olinu nezbylo. Promiň, Oli.

Asi tak po čtvrt hodině se s úsměvem vrátila: "Už ses rozmyslela? Půjdeme?"
"Hmm," řekla jsem pro změnu já.

"Jdeme s Vojtěškou do knihovny," oznámila po snídani Olina mámě, která si ospale podpírala hlavu dlaní, jak se tak unaveně dívala na svůj jogurt.

Překvapeně jsem zamrkala a zvedla oči od knížky, nepamatuju se totiž, že bych Olině tu knihovnu odkývala s nadšením, jaké se teď ona snažila mamince navodit. Ale co, vždyť zas o tolik nejde. Do knihovny se podívám ráda, i když budu muset na Olinu celou dobu dohlížet.

Nevzala jsem si čepici, protože, která třináctiletá holka si bude brát čepici, když sněží. Ne, vážně.
Byla to však obrovská chyba, jak se ostatně vzápětí ukázalo.

"Jo, ty, Vojtěško," začala Olina rozvážně, vítr jí foukal kolem punčošek sníh a vločky, a když některé ulpěly, dělaly na silón legrační tmavé pihy, "Ty sis nevzala čepici?"

Technicky vzato, ani ona žádnou neměla, jenom si přes hlavu natáhla obrovskou černou kapuci své bundy nadměrné velikosti, ve které buď vypadala jako babička, nebo panenka s pršipláštěm.

"Ne," odpověděla jsem a ani jsem to nijak neprotahovala, protože, co bych z toho měla?

"A nebolelo tě ještě včera ucho?" pokračovala Olina a bylo to zbytečné, dávno jsem věděla, kam tím míří.

"Ne..." zalhala jsem tak okatě, abych nemohla být nařčená ze lhaní.

"Tak pojď, něco s tím musíme udělat," řekla Olina a stáhla mi z krku hedvábný modrý šátek.

"Skvěle, teď mi bude zase foukat na krk, ty chytrá," snažila jsem se ji odlákat svými slovy v obavách, co mi s tím šátkem hodlá provést.

"Ne, počkej, ty mi vůbec nevěříš, proč nemůžeš mít důvěru v mé schopnosti a um?" vyčítala mi Olina, zatímco mi šátkem omotávala hlavu.

"Ještě to tak," ušklíbla jsem se a letmým pohledem do zrcadlového skla výlohy, před kterou jsme stáli, se mi potvrdily mé nejhorší obavy.

"Tak, hotovo," usmála se Olina, když mi zastrčila poslední cíp šátku do výstřihu kabátu a trochu ustoupila, "vidíš, ani to nevypadá tak zle."

Nezmohla jsem se na nic, než na trochu křečovitého smíchu, který byl vlastně kašlem. Popadala jsem dech a z výlohy na mne hleděla zpět holka v mém kabátě a mých kalhotách, ale s šátkem na hlavě, takže vypadala jako ruská bábuška.

"Tak jdem," vzala mne spokojeně Olina za ruku a vydali jsme se po sněhovém poprašku dál, ulicemi mého oblíbeného města. Šátek jsem si stáhla z hlavy asi tak po pěti vteřinách, bylo naprosto vyloučeno, abych mezi lidmi vypadala takhle. Olinina kapuce naštěstí silně omezovala její periferní vidění, takže si mojí vzpoury ani nevšimla, a když po čase ano, zdálo se, že už je jí to jedno.

Pokračování příště.