Proč je moje sestra tak divná?

Holub - část 2.

Část 2.

Knihovna byla kupodivu v pohodě, nechci říkat, že bych se za svou starší sestru jedinkrát nestyděla, ale až na špinavé a mokré stopy našich zimních bot v oddělení knížek pro děti do deseti let se nic hrozného nepřihodilo.
Uvelebily jsme se na žluté pohovce ve třetím patře a já se začala probírat v knížce, kterou mi Olina vytáhla z nejbližší přihrádky. Tvrdila o ní, že ji četla, když byla podobně stará jako já a že to sice není nic převratného, ale na to, co by člověk čekal, je to překvapivě přijatelné. Bylo mi při tom trapně, jelikož na první stránce stálo: pro děti od deseti let, ale co nadělám.

Olina si vzala do ruky mobil a soustředěně se pustila do hraní jedné z těch jejích pitomin.

"Proč nečteš?" podivila jsem se ve vší slušnosti, "vždyť jsme sem šli kvůli tobě."

"Nejde mi to, poslední dobou. Myslela jsem, že třeba prostředí knihovny pomůže," zamumlala a dál hypnotizovaně zírala do displeje.

"Ani jsi žádnou knížku nevzala do ruky, pak se nemůžeš divit," řekla jsem jí, ale ona mne zpražila takovým pohledem, že už jsem radši mlčela.

Knížka, kterou mi podala nebyla ve skutečnosti, dle mého mínění, vůbec špatná. Jmenovala se Anna a Anna od Charlotte Inden. Ačkoli podle anotace to znělo jako pop-bulvární bla bla, které uráží zdravý dívčí rozum, Jan i Anna byli, alespoň po letmém přelétnutí několika stránek shledáni vcelku racionálně uvažujícími lidmi, kteří mají potenciál čtenáři i něco předat.
Půjčila jsem si ji.

Venku bez ustání sněžilo, v sobotu mají knihovny pouze do jedné, proto jsme si musely hlídat čas. Když jsem jednou zvedla hlavu, abych zkontrolovala nástěnné hodiny, uviděla jsem holuba na lampě. Takhle, když jsme byli v tom třetím patře, lampy a my jsme byly na téměř stejné úrovni.
Ačkoli bylo kolem poledne, mraky a vytrvalé sněžení dotvářelo atmosféru a ladilo ji do ospalého šera. Lampa byla sice zhaslá, takže chybělo ono teplé, dokreslující světlo, ale něco na tom celém bylo podivně uklidňující a vřelé.

"Dívej, je mu zima," naklonila jsem se k sestře a dodala jsem, "musíš se podívat ode mě. Ty tam máš sloup."

Olina tedy přestala zmateně klouzat pohledem po, prakticky všude venku, a podařilo se jí natáhnout až ke mně a nespadnout, zatímco pořád ještě šilhala jedním okem do mobilu.

"To je nesmírně pěkný," řekla tiše a chvíli se na holoubka dívala. Byl to takový obyčejný šedomodrý holub na lampě, načepýřený a zachumlaný sám do sebe. Na křídlech a zobáku mu tály sněhové vločky, mhouřil svá holubí očka proti ledovému větru ulic.
Pak se Olina vrátila ke svému mobilu.

Cesta zpátky probíhala bez větších komplikací. Bylo chladno, ale konečně po dlouhých měsících zase ležel na chodnících sníh. Několik milimetrů, ale co na tom sejde. Stopovaly jsme několikery zajímavé podrážky. Olina nacházela zvláštní vzorky skoro bez přičinění. Určitě za to může i fakt, že její podrážka připomínala designově rozházená kávová zrna.

Čerstvým prašanem při kraji se promenádovala stopa (původně tedy asi i člověk), která vypadala, že je sestavená ze tří malých glóbů. Takových těch školních, zeměpisných.

"Ten člověk musel skákat po brusích a kolečka si vyměnit za..."

"No jo," utnula jsem Olinu.

"A tady, tyhle pohorkové proužky jsou poskládané do sněhové vločky," pokračovala Olina, trochu popoběhla se skloněnou hlavou a pak se zase otočila a udělala několik kroků nazpět," hele, pruhy a hvězdy. Americká vlajka, někdo si klidně šlape po americké vlajce..."

"Jdem," zabručela jsem, protože jsem neměla čepici a pomalu se do mne dávala zima.

"Jasně," zanotovala Olina a začala poskakovat a rozkopávat sníh, což, dobře, dalo by se možná ještě omluvit u desetiletého dítěte, ale Olině je šestnáct! Jenže, něco na tom bylo, blízké a jednoduché veselí, kdo by ho nechtěl? Popadla jsem ji nadšeně za ruku, když mi ji nabídla, naivně vtažená do zimních radovánek.

Olina mi stiskla ruku tak silně, až jsem téměř cítila, jak se mi křehlé dlaňové kůstky nalamují a přestavují a skoro jsem se protočila. Překvapeně jsem vyjekla: "AU!"
Ale co by na tom Olině záleželo? Pustila mě a rozeběhla se napřed.

Měla jsem silné nutkání po ní něco hodit a dokonce jsem se za ní pustila se sněhovou koulí, ale jak jsem ji doháněla (mezitím už zpomalila a jenom si vykračovala), jak jsem se k ní přibližovala, vzpomněla jsem si na mámina slova, že na sebe máme být milé, tak jsem předefinovala trajektorii letu sněhové koule a hodila ji do něčí zahrady. Trefila jsem se do kmene a na kůře zůstala bílá značka, malý terč sesterské lásky.

Obrázek: FrancisHarrisArt