Jako většina studentů miluju léto, už jen pro to, že se nemusí do školy. Ale mám ráda i vůni lesa po deši, mlhavá rána, když se v holinách brodím polem cestou na houby. Líbí se mi, když mi nad hlavou krouží dravci a je čarokrásné pozorovat překrývající se zeleň listoví, zatímco si člověk hoví a čte v houpací síti a vedro po poledni je vyložené omamné.
Nádhera téhle jedné specifické chvíle měla svůj původ samozřejmě i v mé knize, Siddhártha - příběh z Indie o mladém mnichovi, který svůj život věnuje studii buddhismu, ovšem, tak nějak po vlastní ose. Byla to pokojná ale podmaňující knížka, jak už tak buddhistické knížky bývají.
Samozřejmě, pohoda nemůže trvat věčně, ač by si to člověk mnohdy přál. Vězelo to tak nějak hlavně zase v Olině. Supěla zahradou v kraťasech, tátových holinách (takže připomínala kocoura v botách), s červenými plastovými rukavicemi (takže vypadala jako obludný deratizér, nebo někdo koho by člověk čekal v Černobylu) a nesla s sebou srp. Zarputile si to zamířila doprostřed podmáčené louky za plotem. Určitě chtěla, abych se jí zeptala co dělá, ale já jsem byla otrávená, že mě vůbec ruší, tak jsem svému nutkání zavolat na ni nakonec odolala. Navíc, kdo ví, třeba Olina nedokáže myslet tak daleko, aby si vynucovala tímto způsobem pozornost. Možná je tohle její přirozený stav, a je možné, že to nikdo nikdy nezjistí.
Po chvilce pokukování po ní přes hřbet knížky (protože ač mě rozčilovala, stejně jsem měla pocit jakési nutnosti dávat na ni pozor) mi došlo, že ss zřejmě pustila do křížku s osamělým bolševníkem v záplavě dvoumetrových kopřiv.
V mé doměnce mě utvrdilo i babiččino volání: "Vem ho u země, sou to děsný plevele, když se to svinstvo rozšíří."
Ano, dala jsem jí za pravdu, nehledě na to, že takové bolševníky jsou skutečně toxické a na kůži mohou způsobit značné popáleniny. Přesto mi v prsou trochu zatrnulo, když Olina toho statného obra jedinou ranou podťala a ten se skácel nazad, do nevlídných polštářů hrubých kopřiv. Byl opravdu mohutný, musel mít nejméně tři metry, daleko víc než poloutopená zarostlá bezinka trochu dál na břehu potoka.
Vítězná Olina se po tomto projevu hrubé síly na kterou byla expert, zřejmě nadchla pro kopřivy. Strávila jejich sběrem celé odpoledne a to bez rukavic, jako správný masochista, takže měla večer ruce celé znecitlivělé a červené.
Nasbírala jich slušnou hromadu a sušila je nejprve na stráni, potom taky na půdě ve snopech. Vypadalo by to asi hezky, dokonce idylicky, kdyby to nebyla Olina. Jestli je sbírala na čaj, vytvořila zásoby dobře tak na pět let.
Ukázalo se, že je nesbírala na čaj. Všechny listy, když byly dostatečně zčernalé totiž nacpala do pytle a vysypala na kompost (typická Olina - nepotřebvali jsme samozřejmě tolik čaje, ale přece jen, vyhodit to všechno?!). Z těch pěti objemných svazků jí zbyla jedna oškubaná otep.
Tu se jala lámat. Seděla nad každou větvičkou hrozně dlouho, poslouchala něco ve sluchátcích, občas se zasmála do prázdného ticha. Večery byly takhle v srpnu vlahé, plné bzučení a teplého větříku ve větvích neplodných jabloní. Jakmile začali zpod kamenů a širokých listů v babiččiných záhonech vylézat slimáci, odebrala se dovnitř do domu, aby se mámě pochlubila hrstí kopřivových provázkových kůžiček. V tu chvíli nám byla dávno jasné, že se pokouší o získávání rostlinných vláken.
A ne dvakrát úspěšně. Provázky bylo potřeba vyčesat a na to už neměla správné nářadí. Místo česáčku musela použít železný kartáč a světe div se, malý chumáček béžového chmýří se jí vyčesat podařilo. Tím to ale taky končilo. Naštěstí tento neúspěch vzala celkem sportovně, že se prý jen snažila prověřit hypotézu, což se povedlo. Většina kopřiv skončila na zahradě na kompostu.
Já mezitím dočetla svou knížku. Když jsem se ji pokoušela zapsat do čtenářského deníku, přivalila se Olina a naše konverzace proběhla zhruba takto:
"Co to děláš, Vojtěše, nevíš, že jsou prázdniny?"
"Čtenářský deník a ty seš vobluda," řekla jsem já, protože nějak se bránit je přece dovoleno, "to, že ty tomu nerozumíš není můj problém."
"Co to teda je?"
"Siddhártha, je to o buddhistickém..."
"Nezískal ten autor Nobelovku?"
"Je to možný," pokrčila jsem rameny.
"Najdi to, to mě zajímá!" poručila si Olina bodře.
"No, byl to švýcarský spisovatel a pocházel z rodiny, totiž, jeho rodiče byli na misijní cestě v Indii..."
"Pocházel z rodiny švýcarských šamanů," přikyvovala Olina zúčastněně, jakoby skutečně slyšela něco jiného, "Jeho manželka byla šaman, jeho děti byly šaman..."
"Neřekla jsem šaman," pokusila jsem se jí vysvětlit, ale abych pravdu řekla, docela mě zviklala.
"Chá!" hýkla Olina, "šamani! Získal Nobelovku a přitom to byl šaman!"
"Nech toho, vždyť si to špatně zapamatuju! Jmenoval se Herman Hesse a nebyl to..."
"Šaman! Byl to šaman, prostě to nezapřeš!"
Proč je moje sestra tak divná?
ČTEŠ
Proč je moje sestra tak divná?
Nouvelles... právě v tu chvíli, když jsem Olinu míjela, všimla jsem si, že v ruce něco drží. Hmm, není to náhodou moje narozeninová čokoláda? "Ty, Oli, není to náhodou moje narozeninová čokoláda?" zastavila jsem se. Zas takový srab nejsem. Nejsem vlastně vůb...
