Rozbor knihy Anna a Anna, takže spoilery, ale ne zas tak strašné...
Orwell se svojí hutnou atmosférou musel jít na chvíli stranou. Ani se mi nechtělo věřit, že by někdo jako moje sestra mohl číst něco, jako je Anna a Anna, a pak stejně být, no, sám sebou v podobě, kterou vnímá okolí, tak... nechme toho. Moje sestra je prostě divná a knížky to změnit nemohou.
Anna je nejprve malá holka. Jednoduché jako facka. A Jan je její nejlepší kamarád a, ach ne, Jan odjede do Amsterodamu a už se nemohou vídat. Anna a Anna (vnučka s babičkou) žijou jako doteď. Máme tu i něco z rodinného drama, celé to ostatně působí hodně přirozeně, že se kniha nezaměřuje na jeden vztah a bam, ne, babička má titanovou nohu, v mládí byla tanečnice a píše dopisy Henrymu, tajemnému Henrymu a žádný z dopisů nikdy neodešle.
Ovšem, že je to celé psané jako korespondence, dopisová forma.
Dopisové drama.
A Anna se trápí, chybí jí kamarád, až se nakonec babička rozhodne vzít malou Annu do Amsterodamu za Janem. Ale není to jenom o tom, protože se i ona sama v tom městě zázraků možná setká s Henrym.
Jenže ten den strávený s Janem, po roce(?) odloučení je jiný, něco je jinak. Odrostli od sebe. Ale je to dobrý pocit, to nové. Má to hloubku a šimrání.
Nu dobře, ale Anna se musí i s Annou zase vrátit domů, Jan zůstane v Amsterodamu a mohou si zase jenom psát. A telefonovat, jenže, když si při tom chce hrát člověk na piráty, není to úplně ono, že?
A to odloučení prohlubuje pocity snad víc, než co jiného.
A pak je ten tábor plachtění. Pár týdnů prolíbaného léta.
A pak Jan přestane psát.
Chudák Anna.
Nějak při tom všem vyrostli, Anna i Jan se promění v ty skorotrapné dospěláky, ten čistý cit, to první a hluboké je nějak pryč a nic nového to nezmění. Náhražky? Snad, ale spíš jako v životě, hledání jiné cesty s tím, že tou první už nelze nikdy jít.
Můžou spolu mluvit. To je asi dobře, myslím. Můžou se na sebe dívat. Fajn. Pojedou na loďce a co s Nima Bude DÁL? ???
Odpověď je nic. Nelze je vzkřísit.
Olina se roztékala na svém velkém světle zeleném gymnastickém míči. Převalovala se ze zad na břicho a opačně, z jednoho konce místnosti na druhý.
"Připadám si jako lepidlo," zažvatlala si pro sebe.
ČTEŠ
Proč je moje sestra tak divná?
Nouvelles... právě v tu chvíli, když jsem Olinu míjela, všimla jsem si, že v ruce něco drží. Hmm, není to náhodou moje narozeninová čokoláda? "Ty, Oli, není to náhodou moje narozeninová čokoláda?" zastavila jsem se. Zas takový srab nejsem. Nejsem vlastně vůb...
