Jigoku

1. Kapitola

V ten den bylo velmi krásně. Svítilo sluníčko, lístky zelených stromů lehce šuměly ve větru a ptáčci si prozpěvovali do lesního ticha. Tuto pohodu něco přerušilo. Ptáčci s hlasitým nadáváním odletěli do bezpečí a kolem klidných lístků se něco prohnalo tak velkou rychlostí, že se větvičky klepaly ještě dalších 5 minut.

Na větve a kmeny stromů dopadaly neslyšné malé nohy v temně modrých sandálech. Mezi větvičkami prosvítilo několik slunečních paprsků a ozářilo jasně oranžové vlasy. Osobě se na bledé tváři objevil lehký úsměv. Dosáhla svého cíle-Konoha.

Asi 100 metrů před hlavními branami seskočila osoba dolů na prašnou štěrkovou cestu a vystavila tak svůj zjev světu na obdiv. Její úsměv se ještě rozšířil a dívka již nebyl schopna krotit své nadšení a rozběhla se co nejrychleji k branám.

Neměla ani tušení, jak moc překvapila dva strážné, kteří zrovna výjimečně nespali. Těsně předtím, než dívka mohla vběhnout do vesnice, před ní oba muži skočili. Dívčiny oči se překvapením rozšířily, ale i když se pokusila zastavit, nemohla zareagovat dostatečně rychle a vrazila do tvrdé Chuuninské vesty jednoho z hlídačů.

Překvapené tiché vyjeknutí opustilo její rty, ale než mohla spadnout, Chuunin, do kterého vrazila, jí opatrně zachytil a ustálil její postavení těla. „Omlouváme se děvče, nechtěli jsme tě překvapit." Omluvil se druhý a dívka k nim vzhlédla.

Oběma mužům se rozšířily oči při pohledu na dívku před nimi a ucítili, jak se jim na tvářích tvoří lehký ruměnec. Dívka byla opravdu drobná štíhlé postavy, měla úzký pas a lehce začínající křivky v oblasti hrudníku, které ale bylo možné snadno přehlédnout. Její vzrůst byl o něco nižší, než je zvykem u dětí jejího věku. Přesto bylo poznat, že je ve svém ranném dospívajícím věku.

Dívčina nádherná tvář mluvila za vše. Její kůže byla hodně bledá, téměř až nepřirozeně. Měla jemné rysy, malý roztomilý nos, plné načervenalé rty, které oproti její kůži vypadaly ještě tmavší, než ve skutečnosti byly. Měla velké oranžové oči lemované dlouhými elegantně zkroucenými řasami.

Její rovné, ale husté oranžové vlasy byly ve vysokém culíku a dopadaly tak dívce do poloviny krku. V předu měla z vlasů vytvořenou patku, která jí zakrývala levou stranu čela až po vnější koutek levého oka.

Její oblečení se skládalo z šedého trička bez rukávů, které jí zakrývalo krk, černých mini šortek a tmavě modrých ninja sandálů. Zbytek její kůže, který mohl být vidět byl ovázán obvazy, jinak řečeno paže od ramen až po konečky prstů a nohy od stehen až po kotníky.

Dívka celkově působila hodně křehce a zjevem připomínala porcelánovou panenku. Muž, který jí držel, z ní rychle ruku stáhl, nechtěl riskovat, že jí ublíží. Dívka před nimi rychle zavrtěla hlavou a přinutila tak, aby jí vlasy vlály kolem tváře a oba muži s překvapením zjistili, že dívka vypadá, jako by její tvář byla spíše lemována ohněm. „Prosím, neomlouvejte se. Toto jest má vina. Žádám vás, abyste přijali mou upřímnou omluvu. Neměla jsem na toto místo vběhnout způsobem jako je tento a to dokonce i bez ohlášení. Mé nadšení zamlžilo mou mysl, prosím odpusťte." Řekla a uklonila se.

Oba Chuunini překvapeně zamrkali na slovní zásobu dívky a způsob, jakým mluvila. Napadlo je, jestli není z nějaké vznešené rodiny. Ale poté, co si všimli otrhané tašky na zádech, ve které zřejmě měla veškeré své vybavení, to ihned zavrhli.

„Ne, že bychom tě nějak podezřívali, ale máme tady určitá pravidla, která se musí pro bezpečnost vesnice dodržovat, proto tě nemůžeme pustit bez prověření do vesnice." Řekl Chuunin, který dívku předtím zachytil. Dívka přikývla. „Tomu samozřejmě rozumím a opravdu mně mrzí, že jsem vámzpůsobila svým jednáním potíže." Oba Chuunini se na sebe podívali a pak se zasmáli. Dívce trochu zrůžověly tváře. „Jaký je důvod vašeho smíchu?" zeptala se trochu rozpačitě. Chuunini se na ní s úsměvem otočili. „Nemusíš se bát, žádné potíže jsi nezpůsobila, jen tě musíme ohlásit Hokagemu-sama."