Milovat Peklo

Kapitola 17 - Erik podruhé

Na úplně jiném místě, hluboko pod povrchem země, ležel v pokoji na posteli Nico, četl si a vůbec nevěděl o problémech svých přátel. Byl naprosto pohlcený dějem oné knihy. Přečetl ji jedním dechem. Nedokázal se od ní odtrhnout, ležel u ní už od oběda, avšak bohužel právě otočil její poslední stránku. Zavřel ji tedy a prohlížel si její desky. Hekaté měla pravdu, opravdu to bylo zajímavé. Musí vědět co bude dál. Ten ředitel, Brumbál, byl moc fajn, snad neumře.

Po chvilce válení se posadil. Měl by tu knihu vrátit. Ale...ona po něm chtěla, aby do té knihovny nechodil... Na druhou stranu by tam doběhl, vrátil knihu a našel druhý díl, musí to tam přece mít nějaký systém. Určitě by to netrvalo dlouho. Potřeboval by se tam jen nějak nepozorovaně dostat. Jak se umí Nico nepozorovaně pohybovat? Přišel čas po dlouhé době vyzkoušet cestování stíny.

Vybral si jeden ze stinných rohů v místnosti. Postavil se do něj, volnou ruku položil na chladnou zeď a zhluboka se nadechl. ,,Tak jdeme na to." Se zašeptáním těchto slov se nechal obejmout temnotou.

Chlad. Bylo to, jako by se prodíral sněhovou bouří. Studené proudy neexistujícího větru se mu prokousávaly skrz oblečení na holou kůži a všude okolo hlasy šeptaly nesrozumitelá slova. Zima. Tma. Beztíž. Samota. Jediná pevná věc, kterou cítil, byl první díl Harryho Pottera, přitisknutý k jeho hrudi. Pak najednou...černotou problesklo světlo. Bod. Tečka která se rychle zvětšovala, až nakonec měla výšku dospělého člověka. Konec cesty. V příští vteřině stál polobůh v knihovně pod jedním z regálů v přízemí.

Na chvilku se o něj opřel, aby si odpočinul. Ta cesta z něj vysála více síly než předpokládal, ale nebylo to nic strašného. Jednu cestu ještě zvládne. Jakmile nabral dech, odhrnul si z čela příliš dlouhé vlasy a zorientoval se, vydal se k nedalekému začátku spirálovitého chodníku. Prošel okolo levitující krychle - Erika. Jako magnet přitahovala jeho pohled, ale on se snažil odolat. I přesto se však po předmětu párkrát podíval koutkem oka. Raději přidal do kroku, aby mohl být co nejdříve zpět ve svém pokoji. Cestou díky náhodně přečteným hřbetům knih zjistil, že celé první patro je soustředěné na autory od A. Podíval se na tu svou. Rowlingová. No, to bude dlouhá cesta. Povzdechl se a dal se do zdánlivě nekonečného výšlapu.

Písmena od A do Ď byla v pohodě. Od E do G už to šlo ztuha, ale od H...to nešlo. Nico se brzy cítil jako by uběhl maraton. Přitom byl teprve v polovině své cesty. Vyčerpaně se opřel o kamenné zábradlí a zadíval se dolů. ,,Knihovna...tolik pater..." Vydechl. Ztratil chuť se pouštět do dalšího výstupu, tak se rozhodl podívat se do regálů v jeho blízkosti než popadne dech. Rozešel se podél polic. Václav Hanka...Josef Hanuš...Thomas Hardy...Václav Havel...Karel Havlíček...tolik jmen, tolik polic. Každý den se vydávají další díla. Pohladil zdobený hřbet knihy přímo vedle sebe. Přitom dnes je čtenářů méně než bylo v minulém století, v jeho době.

Z tichého rozjímání ho vyrušil náhlý zvuk. Vlastně hlas. Známý hlas. ,,Ahoj, co hledáš?" Zeptal se. Nico se podíval směrem, odkud vycházel. Střetl se s hnědýma očima rozzářenýma zvědavostí. Mezi ním a chodníkem, který se vzdálil víc než čekal, se vznášel napůl průhledný blonďák. ,,No tak, přeci jsem tě nemohl tolik vyděsit." Pokračoval v monologu Erik.

Polobohův pohled se obrátil zpět ke knihám na polici. ,,Neměl bych s tebou mluvit." Řekl tiše.

Blonďák naklonil hlavu na stranu. ,,Nikdy bych neřekl, že jsi ten typ, který se sebou nechá manipulovat. Kdo ti to řekl? Tartarus?"

,,To není tvoje věc. A také že nejsem. Jen předpokládám, že mi to řekli z nějakého pochopitelného důvodu."

Přiletěl blíž. ,,Minule jsem se nedozvěděl kdo jsi."

,,Nevím, proč bych ti to měl říkat."

Erikovi jeho nevraživost očividně nijak nevadila. ,,Někdo je tady tajnůstkář, co? Tak uděláme dohodu. Já vrátím tu knihu co držíš v ruce, donesu ti druhý díl a ty mi řekneš alespoň své jméno."

,,Nemá to být náhodou tvoje práce?"

,,No tak, nekaž mi zábavu. Pěkně prosím, smutně koukám?" Jeho obrys se zamihotal a on ztratil svou průhlednost. Najednou vypadal barevně, živě. ,,Co říkáš na naši dohodu?" Natáhl ruku směrem k Nicovi.

Ten chvíli váhal, ale nakonec mu s povzdechem knihu podal. ,,Tak dobře."

Blonďák se vítězně zazubil, vzal si nabízený předmět, vyletěl uličkou ven a zmizel nahoře. Ani ne po minutě už polobohovi s úsměvem podával druhý díl Harryho Pottera. ,,Prosím. Takže?"

,,Díky. Jsem Nico..."

,,Ahoj Nico, jsem Erik."

Podívali se na sebe. Polobůh si knihu vzal a přitom se nechtěně dotkl blonďákových prstů. Překvapilo ho jak lidsky teplé byly, duchové mají velmi nízkou tělesnou teplotu. Jakmile se obal přestal dotýkat Erikových rukou, znovu se zamihotal a vrátil se ke své původní průhledné podobě. ,,Měl bych se vrátit." Řekl Nico a blonďák přikývl.

,,Byl to fajn pokec, mohli bychom si to někdy zopakovat. A..." Dodal s úšklebkem. ,,...příště až budeš něco hledat, jen ťukni do té kostky dole. Bude to mnohem méně namáhavější."

Jeho společník zčervenal studem. ,,Jasně." Raději se rychle obrátil na druhou stranu. ,,Tak ahoj." Řekl a rozešel se k nejbližšímu stínu.

,,Umm, východ je dole, musíš tam sejít." Ozvalo se za ním zmateně.

Nico se pro sebe usmál. ,,Já nepotřebuji dveře." Otočil se na Erika, mrkl na něj a pozadu vkročil do tmy. Poslední věc, kterou uviděl, než si ho vzaly stíny, byl blonďákův překvapený výraz.