Milovat Peklo

Kapitola 34 - Rozdělení

Další dny jakoby kopírovaly ty před onou osudnou schůzkou, až na to, že ticho nebylo prodchnuto hněvem, ale smutkem. Tartarus nevycházel z pokoje, dokonce ani na společná jídla nepřišel. Ta mu nosila Hekaté, vždy si však stěžovala, že nesmrtelný moc nejí. Bohyně také byla jediná, kdo ho navštěvoval. Vždy spolu seděli na posteli nebo stáli na balkóně opření o zábradlí, dívali se do zahrady a popíjeli horkou čokoládu. Jestli opravdu pomáhala od depresí, to není jisté, ale byla výborná, museli jí za těch pár dnů vypít alespoň několik litrů.

A co dělal Tartarus? Pokoušel se dát dohromady. Snažil se o zacelení ran ve svém srdci, ale věděl, že samotný to nezvládne. Vždy, když se začal cítit o trochu lépe, se opět vrátil na začátek. Stačilo aby jen pomyslel na Nica, a už se mu v mysli začala rodit představa, co asi právě dělá. Je určitě v knihovně, stulený na gauči s Erikem, kde jinde by také mohl být, že? Odpočívá v jeho náručí a blonďák mu do ucha šeptá různé klišé věty, sladké jako med. Tartarus mu záviděl. Přál si být v jeho kůži a mít poloboha jen pro sebe.
Jak rád by se mu probíral lesklými, havraními vlasy, které byly určitě hebké jako samet.
Jak rád by se díval do těch hlubokých očí, černých jako noc.
Jak rád by ho líbal na jeho perfektně tvarované, růžové rty.
Jak rád by objímal to drobné, věčně studené tělo a zahříval ho tím svým.
Jak rád by mu říkal Miluji tě až do ochraptění.
Jak rád by utrhl všechny černé růže na světě a daroval mu je.
Jak rád by mu ukázal skrytou krásu své říše.
Ale nemohl. Nemohl, protože moc váhal. Všechny tyto věci nyní může udělat někdo jiný, ale on ne.

A chyběla mu jeho přítomnost. Kdykoliv seděli s Hekaté na Tartarově posteli a za zamčenými dveřmi se ozvaly kroky, nesmrtelný měl chuť otevřít, doběhnout za polobohem, zlíbat ho do bezvědomí...ale nemohl. Vždy si jen zabořil obličej do brunetina ramene, a čekal, až bude po všem. Takto ho syn Háda mučil, i když neúmyslně. Nesmrtelný však věděl, že se jeho city k Nicovi nezměnily, stejně jako to, že ho bude milovat, dokud polobůh nezemře. I potom. A v dalším životě. Ano, třeba spolu budou v dalším životě. Jeho láska k němu byla jiná než ta k Gaie. Byla silnější. Čistší. Nezakládala se jen na fyzické přitažlivosti, proto nemohla tak rychle zmizet. Bylo mu jasné, že bude odsouzen k pozorování ze stínů a nikdy neopětovaným citům - pokud se něco nezmění. Napadlo ho několik verzí Erikova...zmizení, které by přeci bylo jen nešťastnou náhodou, ale rychle ty myšlenky zapudil. Viděl osudy tolika lidí, aby věděl, že by si tím rozhodně nepomohl. Akorát by způsobil, že by ho Nico začal nenávidět. Zopakovali by si prodlouženou verzi těch několika dnů, kdy spolu nemluvili, a to by pro Tartara byla ta nejhorší noční můra.

Proto se raději zahltil vší možnou prací. Vymýšlel návrhy na nový vzhled svého království, který by podtrhoval její hrůzostrašnost, kontroloval seznam bytostí uvězněných v celách, podepisoval dokumenty, vpouštějící nejrůznější příšery zpět do normálního světa a bylo mu jasné, že se něco děje. Že se chystá něco velikého, nezapomenutelného, smrtícího. Čerstvě zabité příšery psaly zprávy o neklidné Zemi, bozích neodpovídajících na žádné prosby ani motlitby a zmizení dvou vůdců táborů. Z toho, co pochopil, to vypadá, jakoby se Gaia probouzela, což znamená začátek nové války, i když se z té poslední řecký svět ještě pořádně nevzpamatoval. Tartarus trochu doufal, že to není pravda. Že samotná Země nepovstává, ale množství práce tomu nasvědčovalo. Určitě ho požádá o pomoc, a když bude mít štěstí, třeba ho ani nepřizabije.

^¤^

Nico chtěl za Tartarem jít. Každý den, vždy když šel do knihovny, se schválně nechal stíny odnést na druhou stranu tak, aby musel projít okolo jeho ložnice. Pokaždé prošel okolo, po pár krocích se zastavil a ohlédl se, než zase šel dál. V místnosti cítil duše obou nesmrtelných, obvykle těsně vedle sebe, jako by se objímali. Následovalo bodnutí žárlivosti, za které se ihned zastyděl. Neměl proč Hekaté závidět, navíc sama říkala, že jsou s černovláskem jen přátelé, a on má Erika. Ale...Tartarus mu chyběl. Jejich ranní tréninky v aréně, scházení v jídelně, úsměvy rezervované jen pro sebe navzájem i letmé doteky špičkami prstů při předávání cukru nebo zvedání upuštěného meče. Přál si, aby mohl vrátit čas tam, kdy ještě bylo všechno v pořádku. Než se pohádali. Než potkal Erika.

Samozřejmě blonďákovi nic nevyčítal. Za to, co se stalo, nemohl. Vlastně ani nevěděl co přesně se stalo, Nico mu pořád nic neřekl. Ne proto, že by mu nevěřil, jen měl pocit, že to bylo příliš osobní. Jednou mu to možná řekne. Právě byli na jejich pláži. Seděli zády opření o strom, jeho hlava položená na Erikově rameni, který odpočíval se zavřenýma očima vedle něj. Trochu mu to připomínalo, když knihovník požádal, aby se stal jeho přítelem.

-VZPOMÍNKA-
Tehdy byli pod stejným stromem jako nyní. Líbali se. Nico byl vmáčknutý mezi kmen a svalnaté tělo, zaměstnaný horkými rty na svých. Po chvíli se Erik maličko odtáhl. Opřel si čelo o to polobohovo a pár minut strávili bez hnutí v této pozici, jak se snažili doplnit do plic ztracený kyslík. ,,Jak se ti líbil dnešní výlet?" Zeptal se s poťouchlým úsměvem blonďák.

Jeho společník se začervenal. ,,Bylo to fajn." Odvětil stydlivě.

Knihovník se spokojeně zazubil. ,,To jsem rád. Teď mě napadlo...máš někoho? Nerad bych tě tu někomu sváděl."

,,Myslím, že na to už je trochu pozdě...ale ne, nemám. Ty?"

,,Taky ne. Mám takovou šílenou otázku, chceš ji slyšet?"

,,Tak jo."

,,Dobře. Ty jsi sám, stejně jako já. Něco k tobě cítím - mám tě rád. Co kdybychom to dali dohromady?"

Polobůh zrudl ještě víc. ,,P-ptáš se, jestli s tebou nechci chodit?"

,,Přesně tak. Vím, že je to trochu rychlé a že se známe jen pár týdnů, ale já si připadám, jako bych tě znal celý život. Takže, prosím, staneš se mým přítelem?"

Zdálo se mu, že na to jde Erik opravdu rychle, ale uslyšel se říkat: ,,Ano."