Milovat Peklo

Kapitola 43 - Konečně

,,Měl bys chvilku čas?" Ozvalo se, jakmile Tartarus otevřel ťukajícímu návštěvníkovi.

,,Neměl, ale rád si ho udělám. Pojď dál." S těmi slovy pustil poloboha dál. ,,Co potřebuješ?" Zeptal se, jakmile se oba posadili.

Oslovený si nervózně hrál se svým prstenem. Nakonec se rozhodl přejít přímo k věci. ,,Blíží se válka?"

Nesmrtelného jeho otázka dost zaskočila. ,,Válka? Jak jsi na to přišel?"

,,Noční můry, předtuchy, tíživá nálada. Přesně takhle to bylo i naposled." Řekl, stále čekající na odpověď.

,,...Ano. S Gaiou."

,,S GAIOU?!" Vyhrkl nevěřícně Nico. ,,Se samotnou Zemí? Copak...tu je snad možné porazit?"

,,Téměř nemožné."

Začal rázovat po pokoji. ,,Prvně Kronos, teď jeho matka! Jako by to snad nestačilo! Copak nás osud opravdu tak nenávidí? Já..." Zastavil se na místě. ,,...musím jít! Tohle bude sebevražda, musím jim pomoct, sami to nezvládnou! Bohové, měl jsem vyrazit dřív, dokud bylo ještě vše v pořádku..." Náhle se podíval na Tartara. ,,Necháš mě jít?"

V krku se mu objevil neviditelný knedlík. Nejraději by řekl, že ne a nechal si poloboha jen pro sebe, ale chápal jeho důvody. ,,Samozřejmě. Za jak dlouho chceš odejít?"

Polobůh se trochu zarazil nad jeho klidnou odpovědí, ale nakonec to nechal plavat. ,,No, asi čím dřív, tím líp. Tak pozítří? To by mohlo jít. Jen...nevím kudy se odsud dostat." Přiznal se s rozpačitým úsměvem.

,,Vyvedu tě ven. V Tartaru jsou Dveře smrti, kterými se jde dostat na povrch. Je to nejbezpečnější a nejkratší cesta."

,,Dveře smrti? Není to Thanatosův osobní vchod do Podsvětí? Co dělá tady?"

,,Připravený pro příšery. Gaia si ode mne vyžádala armádu."

Nico byl chvíli zticha. ,,Tak to je to, na čem jsi poslední dobu pracoval." Řekl tichým hlasem.

,,Ano." Místnost se opět ponořila do nepříjemného ticha. ,,Zlobíš se?"

Hořce se zasmál. ,,Pr-proč ti na tom záleží? Jen děláš svou práci."

,,Protože tou prací možná zabiji tvé přátele."

Škubl sebou. Chtěl protestovat, ale věděl, že to, co Tartarus řekl, je pravda. ,,Stejně bys to nemohl nijak změnit." Odvětil s povzdechem.

,,Možná bych s tím však mohl něco udělat."

Nevěřícně potřásl hlavou. ,,A co? Copak bys byl ochotný zradit vlastní sestru pro někoho, jako jsem já?"

,,Nezradil bych ji! Akorát bych jí malinko přitížil. Nechápej mě špatně, ona je pro mne velmi důležitá a nerad bych se obracel proti ní, ale chtěl bych jí dát najevo, že to její zničení světa nebude úplně nejlepší nápad."

,,Proč jí to prostě neřekneš?"

,,To není tak jednoduché. Pořád je to moje malá sestřička, kterou chci chránit. Rád bych si s ní promluvil, avšak nemohu."

,,Proč ne?"

,,Protože odsud nedokáži odejít. Zkoušel jsem to, ale prostě to nešlo. Tohle místo jsem vlastně já. Jsem k němu připoutaný. Doslova." S těmi slovy mávl rukou, načež se objevil řetěz. Téměř neviditelý a slabě oranžový, avšak přesto nepřehlédnutelný. Vedl od jeho pasu skrz podlahu, kamsi do neznáma. Nesmrtelný jej po chvilce nechal s hořkým úsměvem zmizel. ,,Vidíš?"

Polobůh zíral na místo, kde byl předtím řetěz, jako by byl zhypnotizovaný. ,,Ty jsi nikdy nebyl na povrchu? Ani jednou?"

,,Ne. Proto tady všude mám fotografie krajin. Hekaté mi o tom občas vypráví." Usmál se při té vzpomínce. ,,Prý je tam krásně. Žádná lávová jezera, ani smrtelně nebezpečné řeky. Jen prozpěvující ptáci a hřející slunce."

,,Není to fér."

,,Co není fér?"

,,To, že nesmíš odejít."

,,Život není fér. Smířil jsem se s tím už před několika miliony let. Alespoň tu mám fotky a svou zahradu. Není mi souzeno se podívat nahoru."

Prudce zavrtěl hlavou. ,,Hovadina. Ty, zrovna ty si to nejvíc zasloužíš vidět."

,,Děkuji. Proč já?"

,,Jsi jeden z nejmilejších a nejhodnějších lidí co znám. Zasloužíš si to."

Zasmál se. ,,Já? Milý? Hodný?"

Nico přistoupil až k němu a zadíval se mu do očí. ,,Ano. Podívej se na všechno, co jsi pro mě udělal. Jak se chováš k Hekaté, k Biance. I ke mě, za což ti budu navždy vděčný."

,,Pozor, věčnost je dlouhá doba." Řekl s úsměvem.

,,Já vím." Odvětil. ,,I když pořád nechápu, proč to všechno děláš."

,,To, co jsem ti řekl v jeskyni, stále platí. Proto. Copak potřebuji nějaký další důvod?"

Vykulil oči a zrudl. ,,A-ale... copak ti nevadí, že jsem jen polobůh? Že nakonec zestárnu, zemřu, a jestli budu znovuzrozen, nebudu si tě pamatovat?"

Pohladil ho po tváři. ,,'Jen polobůh'? Ty jsi ty, to mi stačí. A možnost smrti se dá hned několika způsoby odstranit."

,,Ale i tak! Vůbec si tě nezasloužím..."

,,To já si nezasloužím tebe. Jsi pro tento svět až moc dobrý."

,,Co se ti na mě vlastně líbí?"

,,Všechno. Líbí se mi tvůj úsměv, moc ti sluší. Líbí se mi tvé oči, je v nich něco hezkého a hřejivého. Líbí se mi každý kousek tebe, nejvíce však tvé nitro."

Pokud to bylo možné, syn Háda s každým jeho slovem zčervenal ještě víc. ,,Ty sám také nejsi zas tak špatný," šeptl. 

,,To jsem rád." Řekl s úsměvem. Pak zvážněl. ,,Promiň, jestli jsem to na tebe vybalil moc rychle, ale když jsi se rozhodl, že odejdeš, prostě jsem ti to musel říct."

,,Alespoň jsi k tomu měl odvahu. Na rozdíl ode mě..."

,,Jak to myslíš?"

Polobůh se kousl do rtu. ,,M-mám tě rád." Vydechl, sklonil hlavu a sevřel ruce v pěst, aby se mu netřásly nervozitou. ,,Uvědomil jsem si to před pár dny, po tom rozhovoru na balkóně, ale bál jsem se."

Tartarus mu uchopil bradu a zvedl jeho hlavu tak, aby mu viděl do očí. ,,Nemusíš se bát. Řekl jsem to jednou a udělám to klidně ještě tisíckrát - miluji tě." Nico mimoděk přenesl váhu na přední nohu, takže se na sebe jejich těla nyní tiskla a on ho objal okolo pasu. ,,Miluji tě." Polobůh si stoupl na špičky. Jejich obličeje se přibližovaly. ,,Miluji tě." Zlomek vteřiny poté se jejich rty setkaly.

Tak tady to máte! Konečně jste se dočkali ;-) Zbývá poslední třetina příběhu - vydržte to!

Maria-M-R