Milovat Peklo

Kapitola 27 - Ticho

Příštích několik dnů bylo napjatých. Nico s Tartarem odmítal mluvit a stýkal se s ním co nejméně mohl, vlastně se setkávali akorát v jídelně. Nesmrtelný ho vždy pozoroval naléhavým pohledem, kterým jej prosil, aby neodcházel od stolu jakmile dojí a promluvil si s ním, jeho přání nikdy nebylo splněno. Polobůh vždycky odešel bez jediného ohlédnutí, bez jediného slova. Nepříjemná atmosféra napjatá tak, že by se dala krájet, provázela každé jejich setkání. Navíc s nimi ani nebyla Hekaté, která by je přinutila se usmířit nebo jim alespoň dělala prostředníka.

Nico raději trávil čas s Erikem. Odcházel od něj opět jen kvůli jídlu, a pokaždé se vracel co nejrychleji, jako by se bál ho, nejspíše kvílí nedávným událostem, nechat samotného. Celý den strávili spolu, stulení na gauči. Občas usnuli a zůstali tam tak až do večera, někdy i přes noc. Knihovník je často bral na návštěvy do nejrůznějších knih. Byli v Paříži, u Viktoriiných vodopádů, v Tokiu i na Havaji. Bylo to krásné. Jediné, co tu idylku narušovalo, byl Erikův zdravotní stav. Jeho kašel se horšil, všechno opálení, které na sobě snad kdysi měl, vystřídala bledost, a byl více unavený. Polobůh ho sice přesvědčoval, aby je už nikam nebral, avšak on se jen vždy smál a přitulil se k němu.

Tartarus za nimi do knihovny nechodil, byla to pro něj taková zakázaná zóna - v jeho vlastním paláci. Jaká ironie. Vyhýbal se tomu místu jako čert kříži, ale přesto se mu kdesi hluboko v duši usadila touha tam jít. Věděl, že se jí nesmí poddat, stejně jako to, že se do knihovny přeci jen jednou bude muset vydat. Brzy. Musel doručit jistou věc. A tak jednou opravdu vyrazil. Objevil se v Zašívárně, věděl, že právě tam je poslední dobou Erik nejčastěji. Chtěl ho navštívit během oběda, kdy bude Nico pryč. Předá mu to, co mu předat má a rychle zmizí, nikdo si ničeho nevšimne. Byl to dobrý plán. Bohužel se však zhroutil již na samém začátku, protože spolu s knihovníkem na gauči seděl i ten, kdo měl být pryč.

Polobůh byl uvelebený v polosedu, nohy položené na stole před ním a hladil po vlasech blonďáka, který mu spal v náručí. Okamžitě si nově příchozího všiml. ,,Tartare?" Zeptal se překvapeně. Pak se však vzpamatoval, v jeho očích se objevil podezřívavý lesk a spícího chlapce ochranitelsky objal. ,,Co tady děláš?" Zašeptal.

Nesmrtelný se probral z šoku. ,,Jsem tu kvůli němu," řekl, rovněž tiše a kývl směrem k Erikovi. Když však uviděl, že ho Nico objal ještě pevněji, dodal: ,,Přísahám na řeku Styx že tu nejsem proto abych mu ublížil." I tak hluboko pod zemí se odkudsi ozval hrom.

Polobohova napjatá ramena se uvolnila, ale pořád setrvával ve střehu. ,,O co tedy jde?"

,,Začal blednout a ztrácet sílu, viď?"

Prudce zvedl hlavu. ,,Jak o tom víš?"

,,Stává se mu to pravidelně, vždy po několika desítkách let. Potřebuje tu energii...dobít."

,,Jak?" Zašeptal naléhavě.

Tartarus mu ukázal předmět který chtěl Erikovi předat. ,,Tímhle. Jsem si jistý, že víš co to je." V ruce držel lahvičku z broušeného skla, ve které se vlnila nějaká stříbrná směs.

Nico vykulil oči. ,,To je duše..."

,,Ano. Nech ho to vypít a všechno bude jako dřív."

Vzal si tedy nabízenou lahvičku, odzátkoval ji, jemně otevřel blonďákovi pusu a po krátkém zaváhání do ní vlil trošku tekutiny. Když doušek polkl a kupodivu se ani neprobudil, dostal i zbytek. Chvíli se nic nedělo, pak se ale celé jeho ležící tělo stříbrně rozzářilo. Matné vlasy získaly svůj předchozí vzhled, opálení se vrátilo, obličej se nalil zdravou barvou. Knihovník ze spaní vzdychl a přitulil se k Nicovi, jenž jej s úsměvem polaskal po tváři. Potom zvedl pohled k nesmrtelnému, který je celou dobu pozoroval. ,,Děkuji," šeptl.

,,Není za co," odpověděl a otočil se k odchodu.

,,Tartare."

Jmenovaný se zastavil, ale neohlédl se. ,,Ano?"

,,Nechtěl..." Kousl se nervózně do rtu. ,,...nechtěl by sis zítra po snídani zabojovat v aréně?"

,,No...jistě..." Vydoloval ze sebe.

Polobůh se pousmál. ,,Super, tak zítra."

,,Tak zítra." S těmi slovy zmizel ve sloupu ohně.

Náhlý záblesk světla probudil Erika. Zavrtěl se a ospale si promnul oči. ,,Co se děje?" Zamumlal.

Nico ho konejšivě pohladil po zádech. ,,Ale, jen tady byl Tartarus."

Okamžitě se probudil úplně. ,,On?"

,,Jo. Pomohl ti."

Blonďák si prohlédl ruce, jakoby si teprve teď uvědomil že se jim vrátilo jejich opálení. ,,Páni...opravdu. Co na ten způsob léčby říkáš ty?" Zeptal se se špetkou strachu.

Polobůh jen pokrčil rameny. ,,Bylo to trochu nečekané, ale hlavně že jsi v pořádku." Dodal a štouchl jej prstem do žeber.

Zasmál se, pak však zvážněl. ,,Potřebuji ti něco říct."

,,A co?"

,,Tady ne. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, jsem ti pořád neukázal tu pláž ve Phoenixu... Ano, to je perfektní místo."

^¤^

Kdesi hluboko pod nimi, v jiné části paláce se procházel Tartarus s nepřítomným pohledem obráceným k zemi. Přemýšlel, protože nevěděl. Měl tolik otázek na které neuměl odpovědět.
Nevěděl, proč na něj musí neustále myslet.
Nevěděl, proč mu tak chybí jeho přítomnost.
Nevěděl, proč se mu sevře srdce pokaždé, když ho uvidí smát se s jiným mužem.
Nevěděl, proč se svět najednou zdá veselejší, když se na něj on podívá svýma nádhernýma očima.
Nevěděl, proč ho tak bolí, když s ním on odmítá mluvit.
A už vůbec nevěděl, proč tolik touží po jeho pozornosti. Čím byl zvláštní? Čím se lišil od ostatních? Odpověď byla jednoduchá - vším. Tartarus potřásl hlavou. Takhle to dál nejde. Potřebuje si o tom s někým promluvit. Ještě že dobře věděl, za kým má zajít.