Jednou se vrátím || SNARRY, LINNY

7. Zapovězený les

Přesně v 11 Harry došel k Velké síni, kde už na něj čekal chladný profesor Lektvarů. ,,Dobrý večer, pane." Pozdravil profesora tiše Harry.

,,Dobrý večer, pane Pottere. Dnes půjdeme trhat Auroru, která jak se možná domníváte, kvete jenom o úplňku." Řekl profesor svým barytonem.

,,A-ano, pane." Odpověděl neklidně nebelvír.
Stále totiž uvažoval nad tím, jak se k němu má chovat, jelikož si donedávna myslel, že Snape je jen bezcitný parchant, ale teď po tom, co mu řekl Draco, věděl, že se v něm spletl. Ale i tak věděl, že Snape ho moc nemusí, respektive nenávidí, ale doufal, že se jeho názor alespoň trochu změní.

Hned po dořeknutí Harryho souhlasu, se vydali k Zapovězenému lesu. Snape šel docela svižným krokem, a proto Harry musel občas poklusávat. Když dorazili k lesu, řekl Snape Harrymu, ať si vykouzlí Lumos, aby viděl na cestu, jelikož ani svit měsíce v úplňku do hustého lesa nedopadal.

Jakmile vešli do lesa, prolomil Harry ticho, které mezi nimi po většinu času panovalo a zeptal se profesora, jak vlastně ta bylina vypadá. Snape mu docela ochotně odpověděl. 

,,Kdyby to byla jiná bylina, tak bych vám to neřekl, ale vzhledem k tomu, že jsme se s touto bylinou v Lektvarech ještě nesetkali, věděla by odpověd jenom slečna Grangerová a pár žáků mé koleje."

Po té začal se svým poutavým výkladem o Auroře, díky němuž se Harry dozvěděl, kde bylina roste a jak vlastně vypadá. Bylina by se měla nacházet blízko vody a vyznačovat se zářivě modrým květem.

Po asi čtvrt hodině dorazili k jezeru, na jehož okraji byla vidět světle modrá zář. Když došli až úplně ke květině, ukázal profesor Harrymu, jak správně bylinu utrhnout a dal mu pytlíček, kam jich měl dvacet natrhat. Harry si sundal hábit, aby si ho při trhání nezašpinil a bez odmlouvání začal opatrně trhat. Snape se mezi tím šel poohlédnout o kousek dál, kde měla růst jiná také velice vzácná bylina.

Jakmile profesor odešel, uslyšel nebelvír šustění listí. Když se však Harry otočil, nic podezřelého tam nenašel, a tak trhal dál.
Po chvíli ucítil na svém zátylku teplý dech, chtěl si sáhnout pro hůlku, kterou měl položenou opodál na hábitu, ale to už ho něčí tlapa odhodila na kraj vody a drápy protrhala košili, přes kterou začala prosakovat krev.

Za chvíli přišel docela naštvaný Snape, jelikož si myslel, že to nemehlo Potter spadlo do vody. Ale co uviděl, mu vyrazilo dech, Harry ležící na břehu jezera a nad ním se sklání vlk. Snapovi chvílí trvalo, než se z toho šoku dostal, ale to už vlk napřahoval svoji tlapu k dalšímu úderu a zarýval se drápy hlouběji do masa. Snape ho kouzlem odrazil a odehnal od Harryho, který už ležel mimo jezero, ale s kaluží krve kolem sebe.

Lektvarista okamžitě přešel k Harrymu, který pomalu ztrácel vědomí a až teď si vlastně uvědomil, že bez brýlí vyniknou jeho smragdově zelené oči a Snape jen tiše zašeptal ,,Lily." A v tom se mu sevřelo srdce a v hlavě se mu začaly motat myšlenky na den smrti Lily a řekl si, že smrt jejího syna nesmí dopustit.

Najednou se však oči zavřely a profesor si uvědomil, že už nemá moc času, když chlapec ztratil vědomí a kaluž krve se zvětšila. Okamžitě vyčaroval nosítka a poslal madame Pomfreyové patrona, ať připraví příslušné lektvary.

Snape mezitím dorazil na ošetřovnu a pomohl Poppy dostat Harryho na lůžko. Ta se nad jeho stavem zhrozila a okamžitě mu s profesorovou pomocí zacelila rány na zádech. Nasledně Harrymu dala silnou dávku Dokrvovacího lektvaru a provedla pár diagnostických kouzel, aby zjistila, zda není zraněný nějaký z vnitřních orgánů. Naštěstí nebyl, ale Harry utrpěl velkou ztrátu krve a ona se jen modlila, aby lektvar zabral.

Snape šel mezitím obeznámit ředitelku Nebelvírské koleje se situací, která nastala a šel s ní na ošetřovnu, zkontrolovat, zda se Harryho stav zlepšil. Madame Pomfreyová je ale zanedlouho poslala zpět do postelí s tím, že je oba o změně Harryho stavu bude informovat, že teď musí jen čekat, až lektvary zaberou.

Paní profesorka McGonagallová se tedy odebrala zpět do svého kabinetu, ale Snape nemohl. Nemohl, jelikož věděl, že to co se stalo je jeho vina. Ale doufal, že kdyby se něco dělo, řekl by mu to a nebo by měl u sebe alespoň hůlku, se kterou by se rozhodně ubránil.