Černobílý svět ✔️

19.

Vstoupit do Apolla bylo jako přenést se v čase. Okamžitě na vás dýchla minulost. Stačil jen pohled na fotografie všech známých umělců. Ellise se zastavila v hale a sledovala černobílé obrázky, zatím co Calvin kupoval lístky.

„Můžeme jít?“ pohladil ji po zádech. Otočila se k němu a usmála se. Měl na sobě tmavé džíny, košili a černé sako. Vše doplnil sportovními boty v zářivě bílé barvě. Nebylo to úplně společenské, ale mělo to sakra veliké kouzlo.

„Jo, jasně. Už jsi tu někdy byl?“ zeptala se, když je dva černoši v obleku pouštěli do sálu plného kulatých stolů potaženými bílým ubrusem. „Páni,“ vydechla úžasem, „čekala jsem to tu menší. Tohle je obrovské.“ Těch stolů mohlo být tak šedesát, na pódiu byl orchestr. Ženy a muži vypadali, jako by se chystali na filmový festival v Cannes.

„Takže to na tebe udělalo dojem?“ usmál se Calvin a s rukou na zádech ji vedl ke stolu.

„To si pískej,“ posadila se.

„Někdy tu hraje i Jack,“ posadil se vedle ní.

„No nekecej. Jack má kapelu?“

„Ne,“ pohrával si s malou lampičkou uprostřed. „Hraje tu na piano, někdy i zpívá. Ještě pořád si myslíš, že je to nejhorší člověk na světě?“ upřel na ni své velké oči.

„Ne, o pár míst si polepšil. Jen…,“ hlasitě vydechla.

„Dobrý den, jmenuji se Charles a budu vás dnes obsluhovat. Tady je jídelní lístek. Mohu vám zatím přinést něco k pití?“ spustil naučenou frázi mladý číšník.

„Ledový čaj, prosím,“ poručila si Ellise a Calvin se k ní přidal. Pak zas pokračoval v civění na Ellise v očekávaní. „Jen prostě… Nemám to teď vůbec jednoduchý. Naši si mě chtěli od Jacka koupit, s Lukem jsme se pohádali jako ještě nikdy. Holky mi radí, abych se s ním rozešla, protože vztahy na dálku nefungují.“

„Blbost,“ kroutil hlavou. „Pokud se máte vážně rádi, tak to vydržíte. Jen si musíte zvyknout na ty míle, co vás dělí.“

„Konečně někdo, kdo má stejný názor jako já,“ úlevně na něj ukázala.

„Hele, když si vaši chtějí koupit dítě, nebude jim vadit jeden hezkej černoch?“ začal si upravovat sako a následně vlasy. Ellise se hlasitě zasmála. Zrovna, když jim obsluha donesla pití. „Takhle se mi líbíš,“ položil svou dlaň na její a zvážněl. „Kašli na to, co kdo říká. Ty to zvládneš,“ snažil se jí dodat sílu.

„Jo, ale už mě nebaví poslouchat to, jak mi každej říká, jak jsem se změnila a co bych měla dělat.“

„Holka, jsi v Harlemu,“ roztáhnul ruce do prostoru. „Musí se z tebe stát někdo jinej, nebo nepřežiješ,“ jeho smysl pro humor byl léčivý. Ellise se hned cítila lépe. Všechen stres byl tatam.

Po celý večer se náramně bavila. Na pódiu vystoupilo nespočet komiků, spoustu kabaretních čísel, mnoho úžasných zpěváků, u kterých měla husinu po celém těle. Apollo se pro ni stál rájem a mít tu čest stát se jeho součástí, byť jen jako divák, byl dar všech darů. Poslední číslo ji však překvapilo úplně nejvíce. Na pódiu stála Palmer s kytarou v ruce a spustila první tóny písně od Arethy Franklin I Say A Little Prayer.

„Ty jsi tohle věděl?“ šokovaně se dívala na Calvina. Tomu zaskočilo, když poznal, kdo právě zpívá. Až tomu chudákovi vyletěl ledový čaj nosem.

„Málem jsem se utopil,“ odkašlával.

„Takže nevěděl. Je skvělá,“ povzbudila ji hlasitým potleskem.