~OPRAVENO~
Bolelo to.
Moc.
Ale ona si nedala říct.
„Jestli přestaneš, nedopadne to nejlíp!" křičela mi do tváře.
Jenže já přestat musela. Já chtěla.
„Pohni! Další sed-leh nebo tě donutím jít znovu zvracet!"
„Vždyť ani nemám co!"
„Ale máš! Těch kalorií je v tobě moc!"
„Není!"
„Ale je!"
„Emily? Děje se něco?"
Klika.
Máma se snažila z druhé strany otevřít dveře. Bylo by se jí to podařilo, nebýt zamčených dveří.
„N-ne! Jsem v pohodě!" zakřičela jsem pohotově.
„Nejsi!"
Zase ona.
„Opravdu? Emily pojď mi otevřít a řekni, co se děje," zpevnila svůj hlas máma. Klikou znovu několikrát zacloumala, aby dokázala, že to myslí vážně.
„Ať odejde, nebo máš potom co dělat se mnou!" zavrčela Roxie.
Polkla jsem.
Hlasitě.
Ale přitom neslyšně.
„Tak bude to?"
Podupávala nohou.
Netrpělivě.
„Emily?"
Těkala jsem pohledem mezi dveřmi a Rox.
Ano, nebo ne?
„Dělej! Pošli jí pryč!" tvář jí znovu víc potemněla.
Mám otevřít, nebo neotevřít?
„Emily! Jsi tam? Co se děje?!" v hlase mé matky zazněla panika.
Neotevřít...
„Nic se neděje, jen jsem se teď po telefonu pohádala se Sam," vyslovila jsem lež.
Nehádala jsem se s nejlepší kamarádkou. Ale s Roxie.
Ale ta je přece má nejlepší kamarádka.
Samantha je už jako vzduch.
Já jsem pro ni vzduch.
„No dobře... ale není ti nic?"
Starostlivý hlas matky mi vehnal slzy do očí.
Dělala si o mne starost.
Ale zbytečně.
„Jsem v pořádku. Jen chci být sama."
Sklopila jsem zrak k mým nohám. Byly... odporné...
„Dobře. Ale moc se mi to nezdá. Potom přijď dolů, dobře?"
„Ano..."
Periferním viděním jsem zahlédla stíny nohou mé matky z pod dveří, jak se vzdalují od mého pokoje.
„Ano. Tak je to správně."
Pohladila mě po tváři.
Její dlaň byla tak teple studená. Vrhala výrazné teplo, ale zároveň tam byl zřetelný chlad, který by vyděsil snad každého.
ČTEŠ
Zrnka prachu
RandomŘíká se, že po smrti se obrátíme znovu v prach. A je to pravda. Každé, byť mikroskopické, zrníčko prachu představuje někoho, kdo v minulosti žil svůj příběh, svůj život. Každý je unikát, a proto se každé zrnko prachu tak moc liší od ostatních. Jsou...
