~OPRAVENO~
Emily
Stiskla jsem Jackovo černé tričko mezi prsty, až mi klouby na nich zbělaly.
Asi před půl dnem jsem se znovu bavila s Rox...
Vlastně...
Už ani nevím, jak jí mám říkat...
Jí...
Říkala, že pokud pořád stojím o svůj cíl, musíme zavést nová opatření.
Když jsem se ptala jaké, jen mi prozradila, že se nejdřív musím jedné zátěže zbavit.
Buď já, nebo ona...
Nejdřív má mysl byla hodně omámená, ale pak mi došlo, co tou zátěží myslela.
Nebo, spíš koho myslela...
Jack.
Jack byl v jejích očích jen pouhopouhou zátěží, která mě podle ní táhne ke dnu.
Ale vím, že to tak není.
To Jack byl ten, kterému jsem se mohla vybrečet na rameno bez pocitu, že ho to obtěžuje.
To Jack byl ten, co mě po celou tu dobu držel nad hladinou.
To Jack byl ten, který mě sem odnesl.
To Jack byl ten, co mě přišel navštívit v každé volné chvilce.
To Jack...
***
Křičela jsem jak smyslů zbavená.
Smyslů zbavená...
Já jsem vlastně, jako bych neměla smysly, a ani vlastně city.
Slzy mi tekly proudem bez toho, aniž by se ani na nanosekundu zastavily.
Pot mi stékal po celém těle a nenápadně se vsakoval do nemocniční košile a do povlečení.
Kopala jsem nohama a snažila se jí zastavit.
Jí.
Ale jako bych se ani nemohla pohnout.
Byla jsem jako ze skály. Nehybná. Ale má mysl s duší řádila ostošest.
***
Jack
Emily byla stále jako kámen.
Kámen...
Vůbec se nehýbala a své uslzené oči upírala kamsi za mě.
Když jsem se chtěl ohlédnout, stiskla mi pevně předloktí.
Na to, jak je slabá, tak tohle celkem bolelo.
Pohlédl jsem do jejích očí.
Mísil se v nich strach s bezmocí.
„Emily?"
Jen od sebe oddělila popraskané rty.
„Emily?!"
Stiskl jsem její ramena a jemně s ní zatřepal. I ta ramena byla jen kost a kůže.
„Emily!"
To už jsem pomalu začal vzlykat.
Pak se ale její rtíky pohnuly:
„Uteč..."
ČTEŠ
Zrnka prachu
RandomŘíká se, že po smrti se obrátíme znovu v prach. A je to pravda. Každé, byť mikroskopické, zrníčko prachu představuje někoho, kdo v minulosti žil svůj příběh, svůj život. Každý je unikát, a proto se každé zrnko prachu tak moc liší od ostatních. Jsou...
