Zrnka prachu

Stála jsem na zastávce, zatímco pršelo

Zrnko prachu číslo 2.: Stála jsem na zastávce, zatímco pršelo

Kategorie: shortpasta, psychologický

~~·~~

Sychravé počasí jsem neměla ráda nikdy. Vše je studené, musím mít teplé oblečení a krčit se v něm, abych udržela co nejvíce tepla. To, že byl podvečer a já zrovna čekala na autobusové zastávce, mé náladě moc neprospívalo. Naopak.

Ale snad každému se někdy stalo, že celá situace v danou chvíli nabrala úplně jiných rozměrů či se změnila od samého základu. Vždycky za to může nějaký spouštěč; Někdo něco řekne, stane se nehoda nebo jakákoliv malá změna dokáže prostředí změnit. 

V tuto chvíli, kdy jsem se krčila v kabátu v tmavém koutě zastávky, jsem ho spatřila. Kluk, průměrná výška a váha, ďábelsky černé vlasy, a přesto andělská povaha. Pokaždé, když jsem jej viděla, srdce v mé hrudi poskočilo. Někde uvnitř mi přestala být zima.

Nenápadně jsem ho po očku pozorovala a málem jsem leknutím nadskočila, když se na mě zničehonic otočil a probodl mě pohledem. Jindy bych nejspíš uhnula pohledem, ale něco mě donutilo hledět do jeho zelených očí, které připomínaly hustý les, ve kterém jsem se často ztrácela.

Viděla jsem mu do tváře jen díky pouliční lampě, která se pár momentů nazpět rozsvítila, aby osvětlila své okolí. Mrazivě bílé světlo mu zvýraznilo jeho ostře řezanou bradu a vysoké lícní kosti. Chvíli si mě jen prohlížel, ale pak se mírně pousmál. Teplo někde uvnitř mě se rozšířilo, nenuceně jsem mu úsměv vrátila. Stáli jsme na zastávce jen my dva, jediný zdroj světla byl z vysoké lampy nad námi a mrholivý déšť začínal nabírat na síle. Tuto skoro bezchybnou chvilku přerušil přijíždějící autobus, na který onen mladík čekal. Nastoupil a v tu ránu byl pryč. Ramena jsem automaticky opět znovu kvůli zimě nakrčila. Dívala jsem se na špičky svých bot a nadávala si za to, že jsem s ním nedokázala promluvit. Opět.

Má extrémní stydlivost mi komplikovala život. Ať už se jedná o lásku, nebo třeba o pouhé zeptání se někoho v okolí na cestu. Bála jsem se začínat konverzaci jako první. Děsila jsem se představy, že bych začala říkat úplné nesmysly, že bych lidi od sebe akorát tak odehnala.

Další den, který s sebou přinesl další podvečer plný srážek. Přišla jsem si jako na kolotoči; Pořád to jedno a to samé pořád dokola. Ráno jsem vstala, dala jsem si kávu a kvůli tomu, že mám ve zvyku vstávat nejmíň půl hodiny po prvním zazvonění budíku, tak pokaždé sotva stíhám na ranní spoj. Celý den prosedím v lavici, koukám střídavě na tabuli a do sešitu. Po škole jdu do knihovny, kde mám svou brigádu. Jsem tam na pozoci něco jako knihovnice. Jednoduše se starám o pořádek mezi knihami v poličkách a podobně. Mám tu práci ráda, aspoň při ní si můžu na chvíli srovnat myšlenky. Odbije šestá hodina a já si vezmu své věci a vydám se na autobus. Každý den si stoupnu na to samé místo v tmavém rohu zastávky a každý den nenápadně pozoruju kluka, který přijde o několik minut později jak já.

Asi to působí jako normální den praštěné puberťačky, ale dnes bylo něco jinak. Když jsem ráno opět nestíhala na autobus, tentokrát mě něco přinutilo se podívat na digitální budík, kde se pod časem zobrazovalo drobným písmem i datum.

14. ledna, úterý

Zmateně jsem chvíli koukala na ty znaky, jež červeně svítily na černé krabičce. 

„Nebylo úterý náhodou včera?" otázala jsem se sama sebe. Nezdálo se mi, že by včera bylo pondělí. Nemohla jsem se tím ale dál zabývat. Za chvíli mi jede autobus. Neřešila bych to, kdybych si ve škole nevšimla další chyby...