Zrnka prachu

Ano(Rexie) 4.

~OPRAVENO~

Emily

Tma...

To je jediné, co teď vidím v prostoru kolem mě. 

A ještě k tomu všemu na mě ječí Roxie, ať se vzchopím, že nejsem žádná padavka. 

Když v tom uslyším hlas, který jsem nejspíš slyšet potřebovala.

Ten hlas byl hluboký ale přitom sladký a příjemný sluchu. 

Zněl tak trochu jako Roxie na začátku toho všeho. Milá, klidná a hodná. 

Hodná...

Až teď mi připadá to slovo tak divně? Opravdu?

Ano.

Těžká oční víčka k sobě přilepená jsem začala namáhavě zvedat. Nikdy jsem si nemyslela, že by něco takového mohlo jednou být těžké.

Černé skvrny před očima se začaly na bílém pozadí pokoje zmenšovat a pomalu vytrácet. 

Hrudník jsem těžce zvedala a nebyla schopna spolknout gigantický knedlík v mém krku. 

„Vzchop se už sakra! Neměla jsi tomu blbečkovi otevírat! Teď jsi si kvůli němu podepsala ortel obezity a vstupenku zdarma do cvokárny!"

Najednou jsem neviděla nic jiného než ji. 

Hrbila se nade mnou a z očí jí plál oheň.

Když si někdo s ohněm hraje, může se spálit.

Já si s ohněm hrála až dost. 

„Jak to chceš vyřešit, hm?!" naškrobila čelo. 

„J-já.." chtěla jsem promluvit. 

„Ššš... nenamáhej se a v klidu odpočívej. Bude dobře."

Někdo mě hladil po zápěstí. Dlaň dotyčného příjemně hřála.

„No?!"

Rozostřeným viděním jsem zahlédla po mé pravé ruce bledou hlavu s nejčernějším vrabčím hnízdem navrch. 

„Nedívej se na něj! Ještě tě zblbne!"

Křičela jako nikdy předtím. 

„Vždyť on tě sem dostal! To kvůli němu je celá ta snaha v prdeli!"

Jemný úsměv, který mi věnoval, byl doplňován uslzeným pohledem.

***

Říkali, ať se jí zbavím.

Ať na ni zapomenu. 

Zapomenu...

I Jack se mi snažil pomoci. Ale čím víc pomoci, tím se to bude zhoršovat.

Ona to začne zhoršovat.

Ona je všeho toho strůjcem...

Říkali, ať ji ze svého života smažu. 

Ať ji neposlouchám, ať na ni zapomenu.

Ale ono to jde?

Jde to, když je vaší součástí?

Když je vaše svědomí?

Rozdvojená duše, kterou jsem už v podstatě ztratila?

Ztratila...

***