Aila z Kyntonu

Kapitola 2.

Trochu udýchaná jsem stanula před rozlehlým komplexem budov kombinovaným se zahradami a dvory. Tak to je středisko odborného zvířecího cvičitelství. Cvičí a vychovávají tu zvířata, aby potom odtud putovaly tam, kde jsou potřeba. Ještě jsem si sběžně prohlédla nejblíže stojící budovu, než jsem vešla dovnitř. Vypadala honosně, ale také dost zastarale, na některých místech na zdech se odlupovala omítka. Nad okny a dveřmi byly vystavěné ozdobné oblouky. Na obyčejnější střeše se vyjímal komín kontrastující svou barvou se zdmi domu. Nadechla jsem se a vykročila po chodníku vysypaném oblázky přes travnatou zahradu. Přes nízký plot bylo vidět do cvičitelského pásma, jež se nacházelo hned vedle. Bylo vysypané hrubým udusaným pískem, podle otisků kopyt nezaměnitelného tvaru v něm jsem usoudila, že naposledy tam byl nějaký hypogryf. Jedině hypogryfové totiž mají na vnitřní straně kopyta malý výběžek, který jim pomáhá při vzlétání (odrazu ze země).

To už jsem stála před dřevěnými dveřmi. Trochu jsem se lekla, když mi otevřel jakýsi muž středního věku, aniž jsem zaklepala. "Uchazeč? Tak pojďte dál! Nenene, nezouvejte se!" Hned na mě vychrlil hromadu informací, které jsem sotva stačila pochytit. Tento energický člověk mne pak provedl dlouhou chodbou. Měla jemně béžové zdi s namalovanými ornamenty tmavšího odstínu. Na jejím konci byly dveře. Ty můj průvodce otevřel a gestem mi naznačil, že mám vejít. Když jsem tak udělala, ocitla jsem se v místnosti, která pravděpodobně byla určená pro kandidáty. Na boku místnosti stál nizounký stůl, uprostřed jeho desky byl vyšívaný čtverec látky. Na protější stěně od stolu byl obraz cvičitele, jak za ním na postroji poklusává polotin s postrojem na přední části těla... Stejně si myslím, že i když se ty zvířata mají krotit a vychovávat, tak by se neměly používat tak kruté metody. V protilehlém rohu na malých rohožkách seděli další kandidáti. Vydala jsem se k nim a sedla jsem si také na rohožku se zkříženýma nohama. Vrtalo mi hlavou proč od ostatních schytávám neustálé nedůvěřivé pohledy. Byla jsem mezi nimi jediná dívka! Jestli je to takhle, tak mám mizovou šanci na úspěch, určitě totiž vyberou chlapce, protože mají silnější tělo a lépe zvíře udrží na provaze. I tak jsem se ale rozhodla, že se nevzdám. Zkoušela jsem se uklidnit, postupně jsem uvolňovala svalstvo, zavřela jsem oči a představovala jsem si pozitivní energii, jak proudí celým mým tělem a vytlačuje tu negativní.

Asi po půl hodině vešel do dveří zase ten energický muž, a tentokrát nám všem řekl, ať jdeme za ním. Vyšli jsme ven před budovu, ale nešli jsme dál po oblázkové cestičce, vypravili jsme se po trávě až k nízké brance obrostlé nějakou popínavou rostlinou. Na druhé straně byla písečná aréna. Tady asi budeme skládat zkoušku.  Průvodce nás dovedl na druhou stranu arény a řekl nám, že tu máme počkat. Bože, další čekání! To to tu není o ničem jiném než o čekání? Naštěstí jsem se dokázala ovládnout a spolu s ostatními jsem si klekla na kolena do písku. Byl vyhřátý sluncem a teplo z něj příjemně prostupovalo mým tělem. Naštěstí tohle čekání už nebylo tak dlouhé, asi za deset minut nám rozdali čísla. Já jsem dostala číslo 3.

Chlapec, který šel první, vypadal velice nervózně. Byl bledý a trochu se klepal. Dostal za úkol nezkroceného (pochopitelně) nigira. Nigir se hned po vpuštění do arény začal vzpínat chlapci na provaze, a nakonec víc ovládal nigir kandidáta, než naopak. Na závěr mu ještě posměšně šlehl do tváře dlouhým ohonem s jemnými chlupy, frknul a hrdě odešel. Když se tento kandidát odploužil zpět do řady, bylo vyvoláno další číslo. Chlapci s číslem 2 už od začátku v očích jiskřila světélka odhodlanosti a bylo na něm vidět, že si věří. Pevným krokem vešel do arény a čekal na své zvíře. Byl mu přidělen mladý, silný polotin plný energie. Vypadal stejně sebejistě jako jeho krotitel a když šel, pohazoval hřívou a občas vykopl svýma štíhlýma nohama, aby dal najevo, že není jen tak někdo, s kým by se mělo zahrávat. Chlapec ho nejdříve oběhl malým obloukem, načež mu šikovně hodil smyčku provazu kolem krku. Polotin vydal nelibý zvuk a postavil se na zadní. Chlapec ho ale držel pevně. Polotin po chvíli vzdorování poslechl příkazům a poslušně se posadil. Dostal za odměnu proužek sušené ryby. Číslo 2 se hrdě vrátilo do řady. Teď přijde ta chvíle. Byla jsem vyvolána.

Roztržitě jsem vykročila a zastavila jsem se uprostřed arény. Oči jsem upírala na bránu, kde mělo vyjít mně určené zvíře. Už když jsem spatřila jeho stín, byla jsem nejistá. A pak to stvoření vešlo. Ale ne, vždyť to je hypogryf! Ten je podle statistik nejtěžší! Fajn, uklidni se. Zůstala jsem stát. Hypogryf se po chvíli zastavil také a jen na mě zíral svýma moudrýma očima. Pomalu jsem se k němu začala přibližovat. V ruce jsem si přichystala lano. Hypogryf se za mnou pomalu otáčel, ale necouval. Když jsem už byla na dosah ruky, zařičel a vykopl. Vyděšeně jsem upadla nazpátek. Opatrně jsem zvedla hlavu z písku a podívala se na hypogryfa. Stál zase na všech čtyřech a dýchal zrychleně. Měl rozšířené zorničky. Zvedla jsem se a už rychleji jsem šla k němu. Teď pro změnu couvl zase on. Já jsem se zastavila a dívala jsem se na něj. Jeho oči byly hluboké, plné porozumění. Měl maličko otevřený zobák a peří na hlavě se mu vzdouvalo ve větru. Stáli jsme tam naproti sobě a jen se na sebe dívali. Oči se mu zase zklidnily a sklonil hlavu, takže se na mě díval ze zdola.

Najednou jsem měla pocit, že tomu zvířeti rozumím. Lano mi pomalu vyklouzávalo z ruky, až spadlo s tichým ťuknutím na zem do písku. Hypogryf ke mě zvolna vykročil, pořád na mě přitom upíral zrak. Cítila jsem zvláštní pocit, kterému jsem moc nerozuměla, ale nebylo to nepříjemné. Pomalu jsem zvedla ruku a položila ji na jeho skloněnou hlavu. Proudilo z něj ohromné množství divoké energie, ale nebyla nebezpečná. Popošla jsem ještě kousek k němu a on mě očima přímo pobízel, abych na něj nasedla. Zdráhala jsem se, přece jenom ho mám jen zkrotit. Nakonec jsem se ale vyhoupla na jeho hřbet a pohladila ho po hlavě. Držela jsem se pevně jeho krku, když se odrazil od země a vzlétl. Najednou mnou projela vlna volnosti. Narovnala jsem se na jeho hřbetě a z mých úst uniklo radostné zavolání. Hypogryf jen spokojeně pohodil hlavou a vylétl ještě výš. To není možné! Sedím na poslušném (!) hypogryfovi, na jehož zkrocení jsem ani nepotřebovala provaz a momentálně s ním letím ve vzduchu! Létali jsme nad budovou střediska a oba jsme cítili, že tohle je krásný pocit. Když jsem se toho pocitu nabažila, poplácala jsem ho po krku a jemným zatlačením patami na jeho boky jsem naznačila, ať slétne. On jen frknul na znamení, že rozumí, udělal ještě pár koleček a pak se volně snesl na zem. Na zemi své představení zakončil volným klusem. Zastavil a já slézala z jeho hřbetu. Ten energický muž tam stál s otevřenou pusou. Já jsem kráčela zpět do řady. Pořád jsem ještě nedovedla pochopit co se právě stalo.