Aila z Kyntonu

Kapitola 5.

S trhnutím jsem se probudila. Bylo třičtvrtě na sedm, čas tak akorát. Vyskočila jsem pružně z postele a první věc byla, že jsem hrábla rukou pro plán ze včerejška. Rychle jsem si ho prohlédla a pak jsem začala chystat věci na dnešek, občas vesele tančíc po pokoji. Dnes si donesu do práce pár... řekněme... věcí navíc. Rilla asi slyšela, že jsem vzhůru, a tak šla zkontrolovat, jak se mi vede. Když vešla, byla trochu udivená, že si do práce beru i svitky o polotinech a kopřivy opatrně zamotané v plátnu. I tak se na mě usmála a popřála mi dobré ráno. Udělala jsem to samé, načež jsem odtančila do koupelny. Jenom nad tím zavrtěla hlavou a odešla zpět do kuchyně. Po rychlé očistě a vyčištění zubů jsem se vrátila do pokoje. Bylo půl osmé, měla jsem ještě chvíli času. Rozhodla jsem se, že půjdu popřát dobré ráno paní Eleně. Než jsem zaklepala na její dveře, pohladila jsem ještě delfína na přívěsku na krku. Potom jsem nasadila úsměv a zaklepala jsem. Paní Elena otevřela. Byla v bavlněném županu, vlasy měla stažené do drdolu. Hned mě pozvala dál. Posadila mě do křesla u konferenčního stolku a donesla mi hrníček obilného kakaa. Poděkovala jsem jí. "A co že dnes jdeš tak brzo, Ailo?" zvědavě se zeptala. Vysvětlila jsem jí, že dnes musím ještě před začátkem něco zařídit. Paní Elena se dál nevyptávala, jen jsme seděly naproti sobě a každá upíjela z hrnku. Na chvíli její oči spočinuly na přívěsku na mém krku. "Nosíš ho tedy, to je od tebe hezké." "Ano paní, moc se mi líbí." Dopila jsem kakao a měla jsem se k odchodu. Paní Elena mě ale ještě u vchodu zastavila a vtiskla mi do ruky nějakou kapsli. Na můj tázavý pohled odpověděla: "Myslím, že dnes se ti to bude hodit." Potom mi popřála, ať se mi daří a zavřela dveře. 

Cestou do práce jsem si kapsli blíže prohlédla. Drobným písmem na ní byly jakési znaky. Dlouho jsem nad tím nepřemýšlela a raději jsem se zabývala myšlenkami, jaký bude dnešek. Dorazila jsem. U brány čekal Zein a mával mi. Doběhla jsem k němu a on se mě zeptal: "Tak co, máš všechno?" "Skoro, chybí mi jen to lepidlo." "To nějak vyřešíme, máme ještě dost času, tak ho pojďme koupit." Rychlejším krokem jsme došli do blízkého obchodu s potravinami, kde Zein koupil v malé lahvičce nejlevnější lepidlo na moučné bázi. Strčil je do tašky a za malou chvíli jsme byli opět u brány. Vešli jsme do té dřevěné místnosti se skříňkami. Ta židle v přední části místnosti už nebyla prázdná, seděl tam jakýsi starý muž s plnovousem. Tu jsem si vzpomněla, že nám první den řekli, že tu budeme potřebovat ty kovové destičky. Možná mají sloužit jako nějaký průkaz totožnosti. Vytáhla jsem mou destičku a hle, stařec po ní automaticky natáhl ruku. Podala jsem mu ji tedy, on si ji prohlédl a pak přešel k jedné z mnoha skříněk. Až teď jsem si všimla, že každá skříňka má na sobě vyrytý jiný znak, asi identický se znakem na destičkách. Do otvoru v skříňce vsunul mou destičku a skříňka se k mému údivu otevřela. Stařec z ní vytáhl mou pracovní tuniku a podal mi ji spolu s destičkou. Zein podle mého vzoru také starci podal svou destičku. U něj se opakoval stejný postup. Oba jsme byli udivení, jak to tu funguje. Po převlečení jsme ještě měli deset minut, takže mi Zein vysvětloval detaily našeho plánu. Ale za chvíli už zvonila věž osm hodin, tak jsme spěchali na místo.

O čtvrt hodiny později...

Výborně, dnes nám zadali úkoly tak, že jsme byli během jejich vykonávání pořád vedle Tiga. Jak se zdá, štěstí nám přeje. Ale nedali jsme na sobě nic znát. Dostali jsme na starost tohivy, měli jsme je nakrmit, vyvenčit a vyčistit jim stáje. Tohivové dosahují výšky v kohoutku asi 1,6 m a po celém těle mají krátkou, hrubou srst. Její barva se může lišit, asi jako u koček. I v dospělosti mohou být hraví, jejich oblíbenou zábavou je lovení krys a potkanů. Rozdělili jsme si úkoly: Zein šel s nůší pro jídlo. "Nezapomeň pak ve skladu včas odbočit do rostlinné stravy, tohivové mají nejradši seno!" vykřikla jsem za ním ještě. Pak jsem uvázala třem tohivům kolem krku obojky, na ně jsem připevnila lana a vypravila jsem se s nimi na vycházku kolem hlavní budovy. Chvíli jsme šli, chvíli jsme klusali. Jeden tohiv s černou srstí, která měla modrý lesk, pořád radostně běhal kolem mě. Na chvíli mě dokonce zatáhl do trávy mimo cestičku, kde si lehl a pozoroval motýly. Když jsem se vrátila, Zein už měl jídlo připravené. Zatímco tohivové dobíjeli energii u nádob s jídlem, měli jsme čas na vykonání našeho plánu. Zalezli jsme za stáje, vybalili jsme všechny naše dnešní "dodatečné" věci a dělali jsme poslední úpravy. Do vaku na rameno jsem si dala svitek o polotinech, kopřivy a lepidlo. Vše bylo připravené. Zein řekl významně: "Lov může začít!", načež si na hlavu narazil nějaký starý hadr barvy listí a zmizel v houští. Já jsem si na rameno hodila svůj vak a také jsem se tiše vytratila.

Abychom k Tigovi měli co nejlepší přístup, rozhodli jsme se na něj počkat u cesty. Museli jsme tak využít přírodního úkrytu. Už chvíli jsem čekala schovaná na stromě u cesty, když se ozvalo z keře zezadu soví zahoukání: Uhuuu, uhuuu... Ha znamení pro pozor, Tigo se blíží! Vylezla jsem ještě trochu výš do větví, abych měla jistotu, že mě nikdo neuvidí. Ozvalo se pohvizdování. Tigo šel po cestě. Počkala jsem, až se trochu vzdálí, a pak ho začala pronásledovat. Ty dětská léta plná pobíhání po venku a lezení po stromech, ale i cvičitelský výcvik se teď opravdu hodí. Přelézala a přehoupávala jsem se ze stromu na strom a přitom pořád pozorovala Tiga. Zespodu občas bylo vidět, jak se nepatrně chvěje křoví, jak se jím přede mnou obdivuhodnou rychlostí plazil Zein.

Křup! Ztratila jsem na moment pozornost a praskla pode mnou větvička. Tigo se ohlédl na cestu. Naštěstí náš plán neselže, a Zein podle dohody vezme kámen, a hodí ho do křoví na protější stranu cesty. Tigo se ohlédne za zvukem, a já se mezitím stihnu přehoupnout na vedlejší strom. Nebezpečí zažehnáno. Pomalu Tiga následujeme až k hlavní budově, kde ho necháme vejít, a pak se vydáme za ním. Následujeme ho až do místnosti se skříňkami. Odpoledne si budeme vždy tuniky do skříněk dávat zpět sami, protože ten stařec má šichtu jen dopoledne, a na to se spoléhá i náš plán. "Ahoj, Tigo!" nečekaně zahlaholí Zein a oba jdeme k němu. Páni, ten Tigo je ale nepozorný, všiml si nás až teď. Polekaně se otočil, ale pak se mu na tváři zase rozhostil ten jeho věčný, posměšný úsměv. "Ahoj... co tady děláte? Nemáte ještě pracovat?" zeptá se. Zein jeho pomyslnou střelu odpaluje zpět: "A co ty, neměl bys taky náhodou ještě pracovat?" Tigo se jen ušklíbne a otevře si skříňku. Je už převlečený v civilu, tuniku se chystá dát do skříňky. Vezme si zpátky destičku a chystá se k odchodu. Zein mu ale zastoupí cestu. "Jak se má tvůj tatíček, Tigo? Je příjemné, když za tebe všechno udělá on?" Tigo zrudne, a je vidět, že by Zeinovi nejradši jednu vrazil. Nechce si ale ušpinit jeho ručičky, tak mu jenom nadává. Plán pokračuje opravdu bezvadně, protože má ruce za zády. Toho momentu využiju já a opatrně mu dvěma prsty z ruky za zády vyprostím destičku. Tigo se po chvíli naštvaně odebírá k východu, a mi zůstáváme v místnosti sami. Já jdu zavřít dveře a hlídat klíčovou dírkou, zatímco Zein ode mně převezme destičku a odemyká Tigovu skříňku. Z mého vaku vyndává kopřivy a lepidlo. Opatrně rozkládá Tigovu tuniku, a s láskou na její vnitřní stranu rozprostírá a lepidlem připevňuje lístky kopřiv. Neubráním se úsměvu, když se od klíčové dírky ohlédnu a vidím, s jakou radostí tak Zein činí. Nakonec tuniku skládá zpět na své místo, a na zem skříňky pokládá svitek o polotinech. V tom se z opačného konce začnou blížit další pracovníci. Upozorním na to Zeina, a on rychle zavírá skříňku a Tigovu destičku hází do misky se ztrátami a nálezy, která leží na stole toho starce.

Oba odcházíme jakoby nic a cestou míjíme ty příchozí pracovníky. Vracíme se k práci, ještě nám totiž zbývá vykydat stáje tohivů. Pomsta je sladká.

Páni, jsem se teda do toho nějak zažrala :D No nic, děkuji, že jste to dočetli do konce. Nebojte se, pomsta Aily a Zeina ještě nekončí :) Každopádně, pokud se vám kapitola líbila, dejte like, já se s váma zatím loučím 😜