Aila z Kyntonu

Kapitola 8.

Probudila jsem se hodně brzy. Chvíli jsem jen tak ležela na posteli a koukala do stropu. Na snídani jsem vůbec neměla chuť, a tak jsem se místo vaření jídla zaobírala více dneškem. Podaří se mi Zeina zachránit? A kdyby ano, zabrání to Tigovi v dalších hrozných počinech, nebo bude rozsévat zlo dál? Vstala jsem z postele a první co jsem udělala bylo, že jsem šla k paní Eleně. Teprve když jsem zaklepala jsem si uvědomila, že je vlastně 6:15 a ona by nemusela být ještě vzhůru. K mému překvapení ale paní Elena otevřela svěží a upravená. Hned mě pozvala dovnitř a vyzvala mě, ať se posadím. "Ahoj Ailo. Nevěděla jsem že už jsi vzhůru." usmála se na ně, ale její tvář vzápětí zvážněla. "Včera jsem ještě domyslela nějaké detaily k tomu, jak osvobodit Zeina." 

Ještě jednou jsme si prošly celý náš plán i s detaily. "Paní Eleno, jen mi vysvětlete, kde chodíte na tak dobré taktiky?" "No, ono se to o mě moc neví, ale když mi bylo tak jako tobě, pracovala jsem v armádě." Páni, ona vždycky dokáže překvapit. Než jsem se z překvapení stačila vzpamatovat, má paní už chodila po pokoji. "Kde to jen může... vždyť jsem to tady včera... ah, tady!" Vítězoslavně zvedla do výše ruku s výbušnými kapslemi. Probrala jsem se z udivení a dodala jsem: "Vezmu si s sebou provázek ." "Ach ano, málem bych zapomněla. Jsi si tedy jistá, že celý plán znáš nazpaměť?" "Ano, má paní, jsem si opravdu jistá." 

... v práci v 7:50 ...

"Vydavači" u přepážky jsem podala mou kovovou destičku. On mi ji dal zpět i s mou tunikou. Byla jsem hrozně nervózní. Bála jsem se, aby na mě nebylo něco vidět. Tmavě zelená barva mé tuniky mě ale dokázala trochu uklidnit. Párkrát jsem se nadechla a vydechla, ještě jednou zkontrolovala, jestli u sebe mám v nenápadné tašce pod oděvem všechny potřebné věci pro odpoledne a vydala jsem se na místo nástupu. Mou nervozitu ale zase obnovilo zjištění, že Tigo chybí. Chudák Zein, jak mu asi teď je? Fajn, měla by ses uklidnit, nervačením nic nezmůžeš. Zkusila jsem se uklidnit a místo těkavých myšlenek jsem si při vyklízení nigirských stájí v hlavě prošla celý plán. Důkladně. Do všech detailů. Fakt. Jakože... Ale ne! Už zase začínám být nervózní! Vzdala jsem se jakékoli produktivity co se týče osvobozování a pouze jsem se věnovala mé pravé práci. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale prostě jsem na půl hodiny usnula uprostřed nigirské stáje. Zdál se mi sen...

Jsem na tom nádvoří, kde Tigo vězní Zeina... Stojím před domem. V ruce mám výbušnou kapsli. Vůbec nevím, co dělám... najednou zpoza rohu vyběhne Tigo. Já se rozpřahuji a házím kapsli. Jemu to nic nedělá. Řítí se na mne jako nějaká stvůra. Cení zuby. Vzadu je poraněný Zein. Dívá se na mě... Padám...

S trhnutím se probouzím a rozhlížím se kolem. Stírám si pot z čela. To byl ale sen. No nic, musím dodělat práci. 

... odpoledne, 12:41 ...

Uf, už to mám hotové. Byla to pořádná fuška. Převlékla jsem se do běžného oblečení, rozloučila jsem se a rychle a tiše jsem se vydala zdánlivě domů. Šla jsem ale rovnou k tajnému Tigovu úkrytu. Cestou k němu jsem byla nervózní, ale když jsem potichu našlapovala postranní uličkou, byla jsem už naprosto klidná a soustředěná. Najednou jsem za sebou zaslechla dupnutí kopyt a zaklení. A sakra, přišla jsem moc brzo. Kam teď? Nemůžu tu jen tak zůstat stát a čekat až Tigo projde, abych mohla pozdravit. Tu mojí hlavou na poslední chvíli problesknul nápad. Vyskočila jsem a rukama se chytla zídky, která lemovala uličku. Přitáhla jsem se a pravou nohu jsem vyhoupla na zídku. Teď jsem se vzepřela na rukou, vší silou jsem se přes zídku přehoupla a zůstala jsem viset na její druhé straně. Chvíli jsem čekala, než se ozvalo vrzání písku pod podrážkami. Tigo prošel. Ještě že prošel tak rychle, už mě začínaly bolet ruce. Jakmile jsem uslyšela, že keřem prošel na nádvoří, vyhoupla jsem se zpět a tiše jako kočka jsem utíkala na konec uličky. Tam jsem chvíli vyčkávala. Mezitím jsem sebrala na zemi nějaký dostatečně těžký kámen a přivázala jsem na něj kusem provázku kapsli.

Po chvíli jsem se odhodlala a kámen i s kapslí jsem hodila do okna nejbližšího domu. Tigo, jenž něco zrovna dělal u vagonu, se otočil a šel se do domu podívat, co způsobilo to rozbité okno a malý výbuch. Jakmile za sebo zavřel dveře, bleskurychle jsem vyběhla z keře na nádvoří. Fajn, hromada suti. Prkno. Zaklínit s ním kliku. Přeběhla jsem k Zeinovi. Byl omráčený, ale když jsem mu začala přeřezávat pouta, probral se. Položila jsem si prst na pusu na znamení, že má být potichu. On pochopil a jen čekal až mu přeříznu pouta. Potom jsem zaklapla nůž a strčila ho do kapsy. Pomohla jsem Zeinovi na nohy. Šlo to dost ztěžka, protože Zein měl po dlouhé době prosezené na zemi úplně zdřevěnělé nohy. Jen sebou motal jako po flámu. Podpíraje ho jsme se pomalu belhali ke keři. Tigo už asi seběhl po schodech dolů, protože dveře se začaly otřásat pod nárazy, jak se snažil otevřít (nebo spíše vyrazit dotyčný kus dřeva). Se Zeinem jsme prolezli s trochou obtíží keřem a jak nejrychleji to šlo, jsme běželi poklusem uličkou. Když jsme byli na konci, uslyšeli jsme docela hlasitou ránu. To Tigo vyrazil dveře a běžel uličkou. Utéct bysme mu nestihli, a tak jsme se schovali za roh do popelnic. Nevonělo to tam úplně nejlíp, ale co, jako úkryt to stačilo. Navíc, jak Tiga znám, by ho nikdy nenapadlo hrabat se v odpadcích, takže jsme byl v bezpečí. Když bylo už jisté, že je pryč, vylezla jsem z popelnice a pomohla jsem z ní Zeinovi. Společně jsme se vypravili oklikou k mému domovu. 

"Ailo, jsi v pořádku! A ty musíš být Zein, moc mě těší." přivítala nás paní Elena. "Jsem moc ráda, že jste oba živí a zdraví, ale..." začmuchala nosem "myslím, že by se hodilo si vzít nějaké čisté oblečení." Se Zeinem jsme se zasmáli. Já jsem skočila do mého pokoje pro nějaké náhradní oblečení. Zein mezitím paní Eleně zhruba popsal, jak jsem ho zachránila. Když jsme přišli oba převlečení, paní Elena zavolala Rillu, aby Zeinovi ošetřila pochroumanou ruku. Zein má štěstí, že já nenosím žádné holčičí oblečení, ale spíš klučičí, a také že jsme oba přibližně stejně velcí. Určitě by mu nebylo příjemné, kdyby tu musel být v růžové sukni a krátkém tričíčku. Paní Elena nás nechala, aby jsem oba povečeřeli u ní a Zeinovi nabídla, že případně může přespat v pokoji pro hosty. Zein s radostí přijmul, protože jeho rodiče byli pryč a klíč od domu mu sebral Tigo. Byli jsme šťastní. Prozatím.

Tak je Zein naživu a v pořádku :) Díky, že jste to dočetli až sem, pokud se vám kapitola líbila, budu ráda za každé přečtení a like :) Vaše Kattie :*