Aila z Kyntonu

Kapitola 7.

Dnes je neděle, takže do práce se nejde. O to víc jsem ale nucena zaobývat se myšlenkami na Zeina a na to, jak ho zachránit. Nějaký plán musím vymyslet, to je jasné. Sakra vymysli něco! Sedím nad papírem s perem v ruce a mám úplně prázdnou hlavu. 

O půl hodiny později...

Sestavila jsem si kroky:

1. Zjistit, kde má Tigo úkryt.

2. Prouzkoumat jeho úkryt a podle terénu sestavit plán.

3. Podle sestaveného plánu osvobodit Zeina.

Zní to moc egoisticky, a také bych byla moc velký egoista, kdybych si myslela, že všechny kroky vyjdou. Ale moment, s krokem číslo jedna by možná zas tak velký problém být nemusel. Protože nigirové mají velmi dobrý čich a všechny zaměstnance po čichu poznají. Rychle jsem si do kapsy dala skládací nožík a vyrazila jsem. Hlavní budova i vstupní brána byly zavřené (jak by ne, když se dnes nepracuje), a tak mi chvíli trvalo, než jsem našla díru v plotě, kterou jsem prolezla dovnitř. Když jsem teď vevnitř, potřebuji něco, z čeho je Tigo cítit, nejlépe jeho pracovní tuniku. Nepomyslela jsem ale na to, že skříňky s pracovním oděvem se dají otevřít jen s destičkou, která je každá unikátní, něco jako klíč. Chvíli jsem zkoumala zvenku otvor, do kterého se destička vsune. Měla jsem jistou šanci, že ten mechanismus vevnitř funguje podobně jako zámek na klíč. Tudíž že by šel otevřít starým ověřeným způsobem. Vytáhla jsem ze svých vlasů vlásenku a chvíli jsem s ní pohybovala uvnitř otvoru na destičku. Potom se ozvalo cvaknutí a skříňka se otevřela. Měla jsem radost, že se povedlo, ale nezdržovala jsem se. S Tigovou tunikou v ruce jsem spěchala k ohradě nigirů. Když jsem přiběhla, vypadali udiveně, protože v tuto dobu k nim nikdo nechodí. Rychle jsem přelezla ohradu. Dva nejblíže stojící nigirové couvli. Já jsem na ně ale začala tiše mluvit, že je potřebuji a ať se uklidní. Asi mi ti dva porozuměli, protože tichým hrdelním tónem svolali ostatní. Když přede mnou stáli všichni, rozložila jsem Tigův oděv a procházela jsem postupně kolem všech. Nakonec zareagoval náš nejlepší nigirský stopař, kterého jsem poznala podle nenápadné hnědé skvrny na krku. Toho jsem pohladila po hlavě a vysvětlila mu, že teď potřebuji jeho pomoc. On jen přidupl na znamení souhlasu. Ještě jednou jsem všem ostatním nigirům poděkovala a stopaře jsem odvedla s sebou. Odešli jsem zadním vchodem, který je stále otevřený. Před budovou jsem dala Siriusovi (tak jsem ho pojmenovala) ještě jednou čichnout Tigovy tuniky a on v tu chvíli přesvědčeně vyrazil po silnici jedním směrem a mě za sebou jen táhl. Dobře, to jsem nečekala, že bude hned takhle vědět, jakým směrem se vydat. 

Asi po čtvrthodině, kdy mě Sirius táhl na provaze za sebou a já mu sotva stačila, náhle zastavil. Já jsem nestačila včas zabrzdit a zezadu jsem do něj narazila. Vzápětí jsem ale zpozorněla, když se Sirius upřeně zadíval do jedné úzké boční uličky. Přivázala jsem ho u nedalekých stromů, aby nebyl tak vidět a sama jsem se vydala na průzkum. Uličkou jsem se plížila velice obezřetně a v ruce jsem měla připravený nožík. Ale ulička po chvíli končila křovím. Říkala jsem si, že Sirius se nemohl jen tak splést a s touto myšlenkou jsem zmizela v tom křoví. Poškrábaná od jehliček jsem stanula na druhé straně. Vylezla jsem do prostoru ale hned jsem zase zalezla zpět, protože jsem uslyšela kroky. Vzápětí do "dvora" veešl Tigo. Začala jsem zase soptit, jen když jsem ho uviděla. On se ve dvoře zastavil jen na okamžik, potom zase odešel. Nečekala jsem, že se ještě vrátí. Po chvilce se ale vrátil, a to co nesl na zádech, mi vyrazilo dech. Byl to svázaný Zein! Srdce mi začalo divoce bušit. Tigo přešel na druhou stranu dvora a s tichým heknutím a klením, jak je Zein těžký, ho pustil na zem. Dělalo mi velké potíže se dívat, jak někdo takto zachází s mým kamarádem. Přesto jsem nedokázala odvrátit zrak a donutila se logicky přemýšlet. Je to nádvoří obklopené neobydlenými domy. Na zemi se válí spousty haraburdí. Vzadu stojí kdovíproč rezavý vagon se záclonami v oknech. Celé jsem se snažila si zapamatovat. Potom jsem se tiše vrátila uličkou nazpět. Siriuse jsem vrátila zpět do ohrady. Vydala jsem se domů.

Doma na mě čekala Rilla s večeří. Já jsem si dala kousek kopřivového závitku a vypravila jsem se za paní Elenou. U ní v pokoji jsem se jí zeptala, jestli nemá ještě jednu tu kapsli, kterou mi nedávno dala. K mému překvapení mi vtiskla do ruky hned dvě a zeptala se mě, na co je budu potřebovat. Já moc lhát neumím, a tak jsem jí vypověděla celý příběh a nevynechala jsem ani to se ztrátou jejího pozemku. Paní Elena zvážněla a na její obvykle veselé tváři se objevily vrásky. "Vím jak ti teď je, nechceš ztratit kamaráda. Pokusím se ti pomoci." Odpověděla jsem: "Velmi si toho vážím, má paní, ale já to nemohu přijmout. Musím si to vyřešit sama." Paní Elena se v křesle posunula blíž ke mě. "Ale já ti chci pomoci, Ailo. Záleží mi na tobě, a zároveň je to v zájmu nás obou, protože ani jedna z nás nechce přijít o střechu nad hlavou." S její nabídkou jsem tedy souhlasila. "Popiš mi, jak to v Tigově úkrytu vypadá." "No, je to nádvoří se spoustou harampádí. Vzadu je tam vagon." "Jsou tam kolem domy?" "Ano, neobydlené." "Dobře, v tom případě se ty výbušné kapsle budou hodit." Na můj tázavý výraz odpověděla, že přece nějak potřebujeme odlákat pozornost. Jen jsem přikývla. Také jsem dodala, že budu potřebovat něco na přeřezání provazů, načež jsem vytáhla z kapsy svůj nožík. Nakonec jsme se dohodly na následujícím: Já se schovám v křoví a v nepozorované chvíli prohodím oknem do nejbližšího domu kámen, na kterém bude připevněná výbušná kapsle. Tigo se půjde podívat dovnitř toho domu aby zkontroloval situaci. Já mezitím vyběhnu z křoví, dveře domu zaklíním prknem z hromady suti, která tam je vysypaná a tak si pojistím, že Tigo nebude moci ven. Přeběhnu k Zeinovi, přeřežu mu pouta a jak nejrychleji to půjde, zmizíme. Pak už nezbývá než doufat, že stihneme zmizet, než se Tigo dostane ven. 

Ahoj ahoj, jsem tu zpátky s další kapitolkou :) Tentokrát má zase normální délku a já doufám, že jste spokojení :) Každopádně děkuji za přečtení, a mám na vás ještě jednu otázku. Plánuji začít psát knížku "Krátké příběhy/short stories". V ní by byly jedno/dvoudílovky a snažila bych se, aby tam každý přišel na své. Mimojiné by to byl způsob, jak zjistit, co se vám líbí za žánr psaní :) Tak napiště do komentů, jestli by se vám něco takového zamlouvalo, zatím papa :*