Aila z Kyntonu

Kapitola 6.

Helkooo! No dobře, dobře, já už vstávám. Pohladila jsem ho po hlavě a posadila jsem se na posteli. Rilla dneska musela brzo ráno odejít do města nakupovat, a tak mi nechala snídani na stolku u postele. Po tom, co jsem snědla žitnou placku s bylinkami a vyčistila si zuby, jsem měla ještě chvíli čas. Posadila jsem se na židli a mé myšlenky zabloudily ke včerejšku. Najednou mou pozornost upoutala dutá rána na dveře. Když jsem otevřela, kolem poletovala pírka a na dveřích byl obtisklý obrys nějakého zvířete. To zvíře byl vypelichaný holub, který ležel u mých nohou. Jak se sem sakra mohl dostat?! Vypadal opravdu dost vyčerpaně, tak jsem ho vzala dovnitř a dala jsem mu napít. Teprve teď jsem si všimla roličky papíru na jeho noze. Takže ty jsi poštovní holub! Ale kdo tě posílá? Ve vzkazu na holubově noze stálo: Dnes nebudu v práci. Sraz je ve tři odpoledne na křižovatce. Z. Dovtípila jsem se, že Z. je jako Zein, ale nešlo mi do hlavy, proč dneska není v práci...

*o polední pauze v práci*

Ležela jsem v trávě a kolem mě poskakovali dva malí livlinové a chytali berušky. Celý den přemýšlím nad tím vzkazem. Zein v práci opravdu není. Sraz je ve tři na křižovatce... Z... ledažebyyy... moment... Moje hlava začala horečně pracovat. Ale... vždyť to písmo na vzkazu nemá přece vůbec barvu, jakou má Zeinův inkoust! On píše výhradně domácím duběnkovým inkoustem se zelenavým leskem! Ten vzkaz vůbec nepsal Zein! Kdo tedy? A mám jít na ten sraz na křižovatce? V hlavě se mi vyrojily tisíce otázek a já začala zmatkovat. To už ale končila polední pauza. V hlavní budově jsem řekla, že mám něco důležitého na zařízení a proto musím jít dřív domů. Jakmile jsem byla doma, zavřela jsem se do svého pokoje a přemýšlela jsem. Je velice pravděpodobné, že ten vzkaz napsal někdo z práce. Někdo, kdo má dlvod se mě (případně Zeinovi) mstít. No jistě Tigo! Ale ten je přece schopen těch nejhroznějších věcí! Musím jednat rychle. Určitě se nějak zmocnil Zeina, aby mě nalákal do své pasti. Než byl čas jít na křižovatku, vymýšlela jsem, jaké situace by na místě srazu mohly nastat, a jak je řešit. Nakonec jsem si s sebou vzala papír, tužku, a pro případ nouze do kapsy i malý nožík a vydala se na cestu. Čím víc jsem se přibližovala k onomu místu, tím jsem byla nervóznější. Nakonec jsm zvolila taktiku "schovej se prostě za strom a čekej". To se ukázalo být moudré, protože po chvíli se na rohu něco pohnulo. Zpozorněla jsem. Na křižovatku se vynořila nějaká postava. Byla celá v černém a měla kapuci. V ruce držela dopis. Vypadalo to, že čeká na mě. Nehodlala jsem se prozradit, ale matka příroda zřejmě byla proti mě. Listí mého úkrytu mě totiž začalo lechtat pod nosem a já jsem se neubránila kýchnutí. V okamžiku sebou ta postava trhla, položila na zídku u kraje chodníku nějaký papír a vypařila se jako pára nad hrncem. No bezva, teď jsem ho vyplašila. Ještě jsem chvíli počkala, jestli se náhodou neobjeví, až pak jsem vylezla. Papír jsem vzala do ruky a rozložila jsem ho. Stálo v něm: Moc se mi nelíbilo to, co jste mi vy dva udělali. No, tak jsem si jednoho z vás vzal. Pokud ho chceš dostat zpátky, musíš splnit všechny mé rozkazy. Pak si možná rozmyslím osud Tvého kamaráda :)

Tyjo, ten ironický smajlík na konci mě fakt dožral. Měla jsem chuť najít ho, utrhnout mu hlavu a hodit mu ji do obličeje! Po tom co ze mě trochu vybublala zlost, jsem se vypravila domů. Největší otázka byla, jestli mám jít za někým pro pomoc, nebo to zkusit vyřešit sama... S těmito myšlenkami jsem došla domů. Nechtěla jsem nic na večeři, což Rillu značně udivilo. Celá zachmuřená jsem si sedla na postel a s těmito špatnými myšlenkami jsem zakončila svůj den...

Takže tu máme po hóódně dlouhé době další kapitolu (lepší úvodní obrázek jsem nenašla) :D Je kratší, ale poslední dobou mám pocit, jakoby si moje inspirace vzala dovolenou... No nic, doufám, že vám to moc nevadí, že jsem takhle na čas zmizela z Wattpadu, uvidíme se u další kapitoly :) Spoluautor nadávek je velevážený Vítězslav Ott :)